Band-aids Don't Fix Bullet Holes (Adazel)

on neděle 24. dubna 2016
O hádkách s Hazel píšu furt. Ale tohle nebylo naše typické a pravidelné Adam-se-o-Hazel-stará-moc a Adam-se-o-Hazel-stará-málo. Ublížili jsme si, pravděpodobně oba navzájem, a situace se zdála bezvýchodná a finální. Ale nebudu předbíhat a začnu od začátku.
Hazel se na konci srpna vrátila z New Yorku a hned se u nás ubytovala. Samozřejmě si roztahala kufry a věci po celém loftu, takže se pak po hlasitém protestování uskromnila ve studovně. Vše bylo v pořádku, než nás jednoho večera navštívila Alice, a téma se stočilo na Roye. Hazel řekla, že Roy používá i mudlovské vynálezy, ale formulovala to trochu nešťastně, takže to vyznělo, jako kdyby vůbec nekouzlil a stýkal se jen s mudly. Všichni tři jsme se zhrozili, což vedlo ve velkou hádku a odvádění lidí stranou.
   Já před Gianem prokecl, že jsem věděl o zasnoubení. Hazel na to řekla, že doufala, že se pak třeba nezasnoubíme. V tu chvíli jsem zapomněl na vše a jen potřeboval vypadnout. Matně jsem slyšel, jak Gian s Alice plánují mučení a Hazel protestuje, že jí zničí oblečení. Řekl jsem, ať ji nechají převléct se, a vyběhl z loftu. Přemístil jsem se na první místo, co mě napadlo – do Prasinek ke Chroptící chýši. Protože kam jinam jít, když se vám hroutí svět, že… Do očí se mi hrnuly slzy, a já si jen sedl do trávy, vztekle trhal trsy a pohazoval je všude kolem.
   Pak mi došlo, že je lepší místo, kde se uklidnit – u Daisy. Přemístil jsem se tedy k ní, a než jsem ji ubrečený konečně našel, zadělal jsem jí celý dům trávou, která na mě trochu zůstala. Uvařila nám čaj, sedli jsme si ven, pohřbila mě pod psy a já se konečně aspoň trochu uklidnil.
   Po asi hodině jsem si vzpomněl, že bych se možná mohl vrátit do loftu a zkontrolovat Giana (v tu chvíli mě moc nezajímalo, jestli Hazel žije, nebo bezvládně leží ve sklepě v okovech). Daisy mě nechtěla nechat samotného (asi abych zase někam nešel trhat trávu), tak se přemístila se mnou. Hazel i Alice byly pryč, a my našli jen přiopilého Giana. Dali jsme si s ním whisky a krátce poté všichni tři vytuhli.
   Druhého rána jsem Hazel napsal, ať vrátí kamínek a klíč, což taky s krátkým vzkazem „posluž si“ udělala. Naštěstí jsme se několik dní neviděli, dokud mi nenapsala dopis. Že prý se vrátila z New Yorku, a já jí zapomněl dát kamínek od loftu. Jako kdyby se nic nestalo. Přemístil jsem se do Kotle, když zrovna přicházela od pokojů. Bylo mi jedno, že je hospoda plná lidí. Vrazil jsem jí dopis a začal na ni řvát. Nahlas. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale hulákal jsem na ni, co si to dovoluje, co si o sobě myslí, a nevím co ještě. Nakonec jsem tišeji řekl, že ji nepoznávám, a přemístil se do loftu. Ani jsem se neobtěžoval jít dovnitř, složil jsem se na zem a začal vzlykat, než po chvíli přišel Gian.
   Večer jsem přepadl chudáka Olivera, Theu a Barryho. Ollie se mnou zůstal dlouho do noci vzhůru, a poslouchal mé nadávání na Hazel. Ustlal mi na gauči, a nechal mě tam přespat. Taky mi řekl, ať se koukáme usmířit, že nechce mít nějaké rodinné konflikty před Barryho prvními narozeninami.
   Dalšího dne jsem šel za Daisy, jenže mi nedošlo, že se k ní Hazel přestěhovala, takže jsme narazili akorát na sebe. Poprvé za celou dobu jsme spolu byli sami. A trochu nuceně jsme se začali bavit. Hazel se mi omluvila, že jí to v ten moment nemyslelo, a že to říct nikdy nechtěla, a že je ráda, že Giana mám. Mluvili jsme spolu do rána, než se objevila Daisy a sprdla nás, že se už nemáme hádat.

0 komentářů:

Okomentovat