První dny na hradě

Během prvního měsíce v Bradavicích jsem toho zažil hodně: prozkoumal jsem hrad (aspoň částečně, popravdě jsem rád, že trefím z Velké síně na kolej a do pár učeben), vykouzlil své první kouzlo a nechal se načapat prefektem po večerce. Ale o tom až později, hezky všechno popořadě.

   Den po příjezdu se zatím nekonala žádná výuka. Místo toho nás Ash, náš prefekt, provázel po hradě a ukazoval nám kabinety profesorů a učebny, kde bychom mohli mít hodiny. Dokonce nám prozradil heslo do tajné chodby ze sklepení až do šestého patra, která určitě přijde vhod. Mimochodem, hrad je tajných chodeb plný, už několikrát se mi stalo, že jsem jen zavadil o závěs a objevil nějakou novou zkratku.

   Další den už jsme měli první hodiny. Nejdříve se konaly Dějiny čar a kouzel. Učebna je na asi nejodlehlejším místě na hradě (tohle odvolávám, Kouzelné formule jsou horší) a není zrovna velká, takže spousta spolužáků musela stát. Moc nového jsme se nedozvěděli, akorát nám řekl několik pravidel a zadal nám úkol. Taky se strhl frmol, když jsme si měli vzít papíry na napsání toho úkolu. Někdo během toho blázince všechny papíry ukradl, jedné holce ukradli z penálu pero a spolužákovi z Havraspáru sedícímu vedle mě (!) ukradli sešit. Mám jen štěstí, že jsem si věci po dopsání schoval do brašny, jinak bych se určitě taky stal obětí.

   Po obědě byly Kouzelné formule. Přiběhl jsem pozdě na sraz ve Vstupní síni, takže jsem běžel za hlukem a nějakým štěstím se mi do učebny povedlo trefit chvíli po profesorce a ostatních studentech. Profesorka Orwellová (tak se jmenuje) vypadá dokonce ještě přísněji než ten, co nás odváděl na zařazování, pokud je to tedy vůbec možné. Jedna ztřeštěná holka začala během hodiny zpívat „tralala“, profesorka se pak rázným krokem přesunula za ní, naklonila se k ní a zazpívala jí „tralala“ přímo do ucha. Pak ji vykopla ze třídy. I přes komičnost celé věci se nikdo ani neusmál a ve třídě bylo hrobové ticho. Až když všichni vyšli ze třídy a ujistili se, že je profesorka mimo doslech, propukl celý ročník v hysterický smích.

   Trochu mě štve, že jsem kvůli nemoci (i když ošetřovatelka říkala, že to je naprosto běžné, a že o víkendu budu zdravý jako nějaký bodloš nebo co) promeškal Lektvary a Astronomii. Obzvlášť Lektvary mě mrzí, protože jsem určitě přišel o nějaká základní pravidla vaření lektvarů.

   V sobotu odpoledne jsem se vydal do knihovny, kde jsem doufal, že najdu jakoukoliv zmínku o kouzelnických odvětvích, o kterých jsme měli psát na Dějiny čar a kouzel. Prohledal jsem snad celou knihovnu, ale nenašel jsem ani slovo. (Další den mi to naštěstí poradil student ze Zmijozelu, asi všichni nejsou tak hrozní, jak se říká.) Z knihovny jsem vyšel až pozdě večer a cestou jsem narazil na Lil. Chvíli jsme si povídali, dokud nepřišly dvě holky, kterým mohlo být tak dvanáct třináct. Začaly na nás kouzlit a měnit nám barvu vlasů. Naštěstí je odradil nějaký duch, který zrovna přišel, čehož jsme využili a utekli. Nějakým způsobem jsme se dostali do sklepení, kde byla taková tma, že jsem musel rozsvítit lucerničku, kterou jsem naštěstí měl v batohu. Ve tmě bylo sklepení ještě strašidelnější, než za denního světla a několikrát se mi dokonce zdálo, že nás někdo sleduje. Dobloudili jsme až do chodby, kde je klub lektvarů (aspoň podle Ashe Dachala). Na jejím konci jsme narazili na Krvavého barona. Naštěstí k nám byl zády a ještě k tomu spal, protože jsme do něj v té tmě málem vrazili. Tedy spíš jím prošli. To už na nás bylo moc a rozeběhli jsme se pryč. Dostali jsme se do Vstupní síně, ale až moc pozdě jsme si uvědomili, že nejsme sami. Přímo před námi stál zmijozelský primus. Do té doby nám ani nedocházelo, že je tak pozdě. Díky Merlinovi měl dobrou náladu a nestrhl nám body, i když říkal, že příště nás už neušetří a řekne to i zbytku prefektů. Nejdřív odvedl Lil do Mrzimoru a pak mě do Havraspáru. Cestou mi dokonce ukázal novou tajnou chodbu. Po tomhle zážitku můžu s klidem říct, že se z koleje po večerce na dlouho nevydám.

   Jo, a Lil má sestřenku. Jednou jsme ji potkali ve Velké síni, a je taková… zvláštní a nepříjemná. Nebo tak aspoň působí. A má zvláštní jméno, něco jako Adelaide. Bohužel je v Havraspáru, takže se s ní asi budu muset často vídat. A zjistil jsem, že jedna z těch holek, co po nás kouzlily, je v Havraspáru!

Noční bloudění