Co člověk nenajde
při uklízení v pokoji, zahrabané v truhle pod učebnicemi
z prvního ročníku? Deník! Jak tak koukám, tak poslední zápis mám sice
z minulého listopadu, což už je skoro rok, ale to snad vůbec nevadí. Sice
si toho z druhé půlky školního roku moc nepamatuju, ale aspoň se nějak
pokusím shrnout to, na co si vzpomenu.
Začít bych mohl asi prosincem. O mrazu jsem
se už zmiňoval, ale sníh, který přišel tak o dva týdny později, byl
nepředstavitelný. Po školních pozemcích se člověk brodil ve sněhu pomalu po
kotníky, čehož někteří využili a stavěli sněhuláky, ale i větší struktury
podobající se hradům, asi za pomoci kouzel. Nedlouho před svátky se
v Bradavicích pořádaly vánoční trhy, kde se na poslední chvíli daly
dokoupit možná až moc předražené dárky. Nejvíc mě tam ale zaujal stánek
kouzelnické výroby, kde se daly uplést vánoční punčochy, palčáky, svetry a
šály.
 |
| Vánoční trhy |
Tady asi končí
časová posloupnost, protože si nepamatuju, jak věci šly přesně za sebou. Umřel
Brumbál, v té době ředitel školy, i když jsem ho nikdy nepotkal. Byl mimo
hrad a chytal černokněžníky nebo co, a v jeho nepřítomnosti ho zastupovala
Orwell. A právě při honbě za černokněžníky ho jeden zabil, i když ho Brumbál
ještě dokázal zabít také. Na pozemcích školy měl nádherný pohřeb, kterého se
zúčastnil i Ministr kouzel a bývalí studenti.
Někdy ke konci roku se mi podařila ta
nejnešikovnější věc, co jsem kdy v životě udělal. Jednou večer jsem se
před spaním chtěl napít bezesného spánku, ale jak jsem byl ospalý, tak jsem bez
přemýšlení vzal do ruky první lektvar, co mi přišel pod ruku. Naneštěstí to byl
herelex, takže mi narostly vlasy až po ramena. Asi měsíc jsem chodil
s těmi strašnými dlouhými vlasy (které jsem se neúspěšně snažil zamaskovat
kloboukem, dokud Daisy, holka od nás z koleje, nesehnala nůžky a nepůjčila
mi je.
Na konci roku se skládaly závěrečné zkoušky.
Mám samá V, dokonce i z Přeměňování, u kterého bylo vážně pošahané zadání
testu. Něco z toho nám vůbec neříkal nebo chtěl doslovnou definici, kterou
si nikdo nemohl pamatovat.
 |
| Zkouška z Dějin čar a kouzel |
 |
| Vysvědčení |
Po zkouškách přišly
prázdniny, což sice znamenalo odjezd z Bradavic, ale také to, že jsem
konečně po necelém roce viděl rodinu. Malá Hazel (má desítiletá sestra, kdybys to
nevěděl) zase vyrostla, málem jsem ji nepoznal, když ke mně na nádraží běžela.
Mamka v den mého příjezdu uspořádala doma hotovou hostinu, jako by si
myslela, že jsem těch celých deset měsíců nejedl. Dokonce přišel i Oliver
(starší bratr, který pracuje na Ministerstvu kouzel jako právní poradce) s Theou
(to je jeho přítelkyně).
V červenci jsme s rodiči a Hazel odcestovali
na jih Anglie. Viděli jsme Stonehenge, procestovali Cornwall a Devon a navštívili
Brighton, Hastings, Canterbury a Dover. V Canterbury jsme dokonce zašli do
malé kouzelnické hospůdky, podobné Děravému kotli, akorát trochu čistší a s lepším
jídlem.
Srpen mi rodiče
dovolili strávit v Londýně. Na Příčné ulici jsem se seznámil s Gianem.
Pamatoval jsem si ho už z Bradavic jako podivného, trochu zženštilého
kluka oblékajícího se do výstředního a okázalého oblečení, který měl to
nejzvláštnější a nejdelší jméno, co jsem kdy slyšel – Gianbattiste Chiavaelli.
Nakonec se z něj vyklubal úžasný člověk, se kterým jsem trávil velkou část
zbytku prázdnin. Snažil se seznámit mě s pár staršími studenty, i když mi
přijde, že na mě pak hned stejně zapomněli, a noc před odjezdem mě vzal na
večírek ke Gině. (Ano, Gině Blackberry, spisovatelce a redaktorce Denního
věštce). Z jejího domu jsem toho moc neviděl, protože byla tma a navíc
jsme ho jen proběhli, ale večírek samotný se konal až ve stanu na zahradě.
Kromě mě, Giana a Giny tam byla ještě Vally, studentka z Havraspáru a
kapitánka našeho famfrpálového družstva, kam mě hned chtěla naverbovat.
Povídali jsme si až pozdě do noci a všichni
jsme usnuli v křeslech a probudili se až brzy ráno. S Gianem jsme se rychle
rozloučili a vystřelili ke krbu a zpět do kotle, protože jsme ještě neměli
sbaleno. Naštěstí jsme vše stihli a dokonce se našli v té kupě lidí, která
se do Kotle na odjezd sešla. V kupé jsme jeli s Katie, Gianovou
nejlepší kamarádkou, a její mladší sestrou, která nastupovala do prváku.
Když jsme dorazili do Bradavic, byl jsem
štěstím bez sebe. Byl super pocit chodit opět po těch chodbách, obléknout si
uniformu, jíst to nejlepší jídlo na světě (když nepočítám tykve k snídani),
zase kouzlit, spát v té nejměkčí posteli…
0 komentářů:
Okomentovat