Neočekávané se stalo skutečností, znovu píšu do svého deníku!
Proč? Ani sám nevím. Při vybalování a uklízení jsem na něj narazil, a řekl si,
že bych mohl po dlouhé době něco napsat. Navíc mám za sebou skvělý poslední rok
v Bradavicích, tak jsem si říkal, že by byla škoda o něm něco nenapsat, abych
na něj nezapomněl.
Nejdřív bych měl však
zmínit dřívější události. Můj poslední zápis skončil, když jsem byl na začátku
pátého ročníku a prefekt. Během tohoto roku jsem si finálně vybral své budoucí
povolání, dokonce jsem díky škole měl schůzku se zaměstnavatelem. Rozhodl jsem
se pro profesi architekta, k čemuž jsem podle něj měl skvělé předpoklady.
Ukázal jsem mu své skicáky a další kresby (sám byl překvapen, že něco takového
s sebou mám), on mi na oplátku doporučil, co mám po dva zbývající roky studia
dělat a v čem se zlepšit. Na konci roku jsem skládal zkoušky NKÚ. Naštěstí pro
mou vybranou profesi žádné potřeba nejsou, takže jsem předměty zkrouhnul na
minimum, abych měl více času na kreslení a návrhy.
V šestém ročníku jsem
měl pohodové studium: pokračoval jsem jen ve čtyřech předmětech, a většinu času
trávil různě po hradě skicováním architektonických struktur a detailů. Gian od
svého otce dostal bývalé skladiště v londýnské čtvrti Southwark, ve kterém
jsme se rozhodli zřídit si loftový byt. To pro mě byla výborná příležitost
přičichnout k řemeslu, takže jsem kompletně naplánoval rekonstrukci a po celý
ročník stavbyvedoucího bombardoval dopisy s připomínkami.
Dva měsíce jsem strávil na ošetřovně s tuberkulózou. Ptáte se, drazí
imaginární čtenáři, co to je? Já to taky nevěděl. Údajně to do školy přitáhl
nějaký student z Nebelvíru s blátoplazím mozkem, a díky špatné organizaci
prohlídek na ošetřovně jsem se nemocí nakazil taky. (Aneb když se celé
studentstvo nahrne do chodby k ošetřovně, tak se nemoc rozšíří rychle, i když
má člověk všechny tělesné otvory obalené šálou; stejně by mi to nepomohlo, Gian
se nakazil i přes roušku.) O nemocné se starala chudák Alice, která si i se
mnou vytrpěla své, a stala se terčem všech mých frustrací z nemoci. Měsíc jsem
na ošetřovně byl úplně sám (a zdravý), dokonce i bez Alice, která se samozřejmě
musela věnovat škole, kterou měsíc zanedbávala. Ale že by přišel někdo jiný?
Ne, vypadalo to, jako kdyby na mě zapomněli. Docházelo mi jídlo, pil jsem tu
hnusnou olovnatou vodu z umyvadla... Ven jsem se nakonec dostal, nechci úplně
rozebírat jak, ale řekněme, že jsem si zbytek školního roku užíval bez prefektských
povinností.
O prázdninách jsme dva týdny strávili
s Gianem na soukromém ostrově jeho rodiny. Když mi to řekl, ani mě
nepřekvapilo, že celý ostrov vlastní… Každopádně to tam bylo fantastické.
Dominantou je ohromná vila (jak jinak) plná starožitností, soch ze všech
možných drahých kovů a obrazů z nichž nejstarší jsou snad z 15.
století. Ale tohle soukromé muzeum, za jehož inventář by se nestydělo ani
Muzeum kouzelnické historie v Londýně, nesahalo ani po kotníky zbytku
ostrova. Prostorné písčité pláže s mořskou vodou čistší než vyčarovaná
voda, husté pralesy s krásnými vodopády, jeskyně, ve kterých
v minulosti piráti schovávali svůj lup, plantáže s mangem, papájou,
kokosy nebo ananasy… Prostě to byl hotový ráj, přesně to, co jsem po stresujícím
konci roku potřeboval. Staralo se o nás služebnictvo: kuchař vařící ty nejexotičtější
jídla, hospodyně, která na zemi nenechala ani smítko prachu, nebo zahradník
pečující o prostornou plantáž s exotickým ovocem.
Po návratu zpět nám Katie nabídla, že přes prázdniny můžeme bydlet u ní.
Má nádhernou vilu v Irsku, ve které jsme dostali vlastní pokoj. Mezitím
jsme pořád jezdili do Londýna, abychom dohlíželi na rekonstrukci loftu. Už to
začalo vypadat jako něco, kde by se i dalo bydlet. Podlahy byly probourané a už
se pokládaly parkety. Hodně jsem navštěvoval Ollieho s Theou, která nám řekla, že
je těhotná a má termín někdy na přelomu srpna a září!
S Hazel jsme si během prázdnin nějak přestali rozumět. Nevím,
jestli to bylo tím, že na ni konečně dolehla puberta, ale neustále jsme se o
něčem hádali a byli na sebe naštvaní. Nejhoršího bodu jsme dosáhli, když mi
Hazel ve vzteku vyzradila, že se Gian chystá požádat mě o ruku. Co jsem
s takovou informací měl asi dělat? Bylo to Gianovo tajemství. Nemohl jsem
mu říct, že to vím, tak jsem jí naštvaně odsekl, ať se neopovažuje říct mu, že
to vím, a naštvaně odešel. Měsíc jsme spolu nepromluvili.
0 komentářů:
Okomentovat