Long Live All the Magic We Made

Během zimy jsem trávil většinu večerů ve společenské místnosti, protože tam byl krb, a na pokoji pomalu mrzlo. S Gianem jsme se kvůli učení na zkoušky skoro nevídali, a byli jsme omezeni na dopisy, a občasné schůzky v klubu módy. Ten Gian předal VV, jsem zvědav, jak to s ním dopadne, a jestli někdy začne fungovat.

   Jednoho takového večera jsem seděl ve společenské místnosti u velkého stolu, a něco si kreslil do skicáku. U krbu seděli Matty s Daisy (kteří se mimochodem během Silvestra dali dohromady), jinak byla místnost liduprázdná, a kromě mého škrábání a jejich občasného rozhovoru bylo ticho. Najednou se jako tornádo přiřítila Hazel, nejdřív se začala hlasitě bavit se dvojicí u krbu, pak jí asi došlo, že chtějí být sami, tak šla za mnou.

   Po pár minutách rozhovoru se někam ztratila a s ní i Matty, snad se na mě spikli, protože jsem zůstal sám s Daisy. Začal jsem trochu panikařit, ale snažil jsem se to nedat najevo. Cítil jsem, jak se Daisy zvedla a přiblížila se, pár stop ode mě se zastavila, asi váhala. Pípla, jestli si může sednout, já pípnul zpět, že jo. Zajímala se o mé kresby, ukázal jsem jí skicák…

   A vše bylo jako dřív! Omluvila se mi, já se omluvil jí. Bavili jsme se o všem, co jsme prošvihli v životech toho druhého, o Mattym a o Gianovi, našich zvířatech… Trvalo to možná tři hodiny, možná pět minut. Zase z nás byli nerozluční kamarádi, kteří si říkají absolutně vše, a naprosto tomu druhému věří.

   Do reality nás vrátila až Hazel, která se přiřítila se řevem a smíchem, hromadu prádla v náručí. Z vlasů jí kapala voda a střelila po nás samolibý vítězoslavný pohled, asi abychom viděli, kdo nás zase dal dohromady. Za ní se řítil Matty, jen ve spodkách a celý mokrý. My s Daisy jen nechápavě zírali, Hazel akorát mávla rukou, a oba se běželi převléct do suchého.

   Přišli s huňatou dekou, kterou jsme si všichni přehodili přes nohy, a bavili se do noci. Když Matty s Hazel odpadli, já pozval Dai do svého pokoje, ukázal jí Alasku, a celou noc jsme strávili sezením na posteli a doháněním všeho, co jsme v životě toho druhého propásli.

   A tak začal můj poslední půlrok v Bradavicích. Všechny staré rány byly zahojeny, už jen užít si s kamarády čas, co nám zbýval.

Ve zkouškovém období jsme uspořádali malou rozlučku. Nakonec jsme se na famfrpálovém hřišti sešli já, Gian, Hazel, Daisy, Em, Vin, Amai, Vinina sestra a určitě ještě někdo. Dotáhl jsem tam gril, grilovali jsme si klobásy a sýr, poslouchali rádio, tančili a vzpomínali. Ze spacáků, dek a různých polštářů jsme pak udělali ohromný brloh, ve kterém jsme spali. Bylo to skvělé, krásný závěr za sedmi lety studia plnými zážitků.

Zbytek měsíce utekl jako voda. Zkoušky, balení, loučení se s hradem… To vše bylo hned pryč, i když jsem si přál, aby to ještě chvíli trvalo. Ale ani jsem se nenadál, a už tu byl den slavnostní hostiny.

   A co se nestalo? Havraspár vyhrál pohár! Poprvé (a naposled) za dobu, co jsem studoval. A ještě pár let k tomu. Čekal jsem, kdo půjde pohár převzít, ale nikdo se nezvedal, všichni jen s očekáváním koukali na mě. Když do mě Hazel a Daisy začaly z obou stran strkat, a Matty mě pobízel slovně, zvedl jsem se, a cestou si začal připravovat děkovnou řeč. Tu mi však profesorka Senter zakázala, tak jsem aspoň s vítězoslavným úsměvem odnesl pohár k havraspárskému stolu. Mezitím se Velká síň zabarvila do modra a všude, kam oko dohlédlo, byly modré vlajky. Po hostině jsem pohár vystavil na koleji, kde jsme ještě chvíli v našem tradičním čtyřčlenném složení seděli.

Will you take a moment, promise me this
That you'll stand by me forever
But if God forbid fate should step in
And force us into a goodbye
If you have children some day
When they point to the pictures
Please tell them my name
Tell them how the crowds went wild
Tell them how I hope they shine

Long live the walls we crashed through
I had the time of my life, with you
Long, long live the walls we crashed through
How the kingdom lights shined just for me and you
And I was screaming long live all the magic we made
And bring on all the pretenders
I'm not afraid
Singing, long live all the mountains we moved
I had the time of my life fighting dragons with you
And long, long live the look on your face
And bring on all the pretenders
One day, we will be remembered