Přišel Gian, prý že udělá večeři, takže si
na večer nemám nic plánovat. Hlasitě jsem polkl, snad to neslyšel. Místo
nervózního pošlapování jsem se rozhodl přerovnat si své kufry, už asi potřetí
za ten den. Sice jsem měl oblečení hezky poskládané a učebnice seřazené podle
jména autora, ale to bylo stejně jedno, protože mi bylo jasné, že se to cestou
vlakem pomuchlá a rozhází. Když se začalo stmívat, vzal jsem na sebe hezké
oblečení a v tichosti čekal.
Po chvíli se objevil Gian s nezvykle širokým
úsměvem na tváři s tím, že je večeře hotová. Následoval jsem ho z pokoje
a hluboce se nadechl, abych trochu ztlumil tlukot svého srdce. Do toho se mi
třásly ruce, tak jsem je sevřel v pěst, až se mi nehty zarývaly do kůže.
Dole byla připravená krásná hostina s karafou vína a dvěma
skleničkami. Jídlo bylo tradičně italské a chodů bylo několik, takže se divím,
že jsme pak nepukli. Začínali jsme s antipasti
– plátky prosciutto crudo. Následoval první chod, primo – rajčatová polévka s opečenou bagetou, a secondo – treska s grilovanou zeleninou.
Na dolce, tedy zákusek, jsme měli jít do
altánku na zahradě. Zde na nás čekaly kvítky růže rozházené po podlaze, rádio s hudbou
a nádobka s čokoládovým fondue. Po nacpání našich už tak plných žaludků se
Gian zvedl, a vytáhl mě k pomalému tanci.
Když jsme přestali tancovat, bylo mi jasné,
že nastal onen okamžik. Gian si klekl na jedno koleno a po minutě se ze mě stal
ten nejšťastnější člověk na této planetě. Taky mám ohromný prsten, který mi to
každý den připomíná.
His love was like driving a new Maserati down a dead-end street
0 komentářů:
Okomentovat