Zbytek školního roku a prázdniny

Co člověk nenajde při uklízení v pokoji, zahrabané v truhle pod učebnicemi z prvního ročníku? Deník! Jak tak koukám, tak poslední zápis mám sice z minulého listopadu, což už je skoro rok, ale to snad vůbec nevadí. Sice si toho z druhé půlky školního roku moc nepamatuju, ale aspoň se nějak pokusím shrnout to, na co si vzpomenu.

   Začít bych mohl asi prosincem. O mrazu jsem se už zmiňoval, ale sníh, který přišel tak o dva týdny později, byl nepředstavitelný. Po školních pozemcích se člověk brodil ve sněhu pomalu po kotníky, čehož někteří využili a stavěli sněhuláky, ale i větší struktury podobající se hradům, asi za pomoci kouzel. Nedlouho před svátky se v Bradavicích pořádaly vánoční trhy, kde se na poslední chvíli daly dokoupit možná až moc předražené dárky. Nejvíc mě tam ale zaujal stánek kouzelnické výroby, kde se daly uplést vánoční punčochy, palčáky, svetry a šály.

Vánoční trhy

Tady asi končí časová posloupnost, protože si nepamatuju, jak věci šly přesně za sebou. Umřel Brumbál, v té době ředitel školy, i když jsem ho nikdy nepotkal. Byl mimo hrad a chytal černokněžníky nebo co, a v jeho nepřítomnosti ho zastupovala Orwell. A právě při honbě za černokněžníky ho jeden zabil, i když ho Brumbál ještě dokázal zabít také. Na pozemcích školy měl nádherný pohřeb, kterého se zúčastnil i Ministr kouzel a bývalí studenti.

   Někdy ke konci roku se mi podařila ta nejnešikovnější věc, co jsem kdy v životě udělal. Jednou večer jsem se před spaním chtěl napít bezesného spánku, ale jak jsem byl ospalý, tak jsem bez přemýšlení vzal do ruky první lektvar, co mi přišel pod ruku. Naneštěstí to byl herelex, takže mi narostly vlasy až po ramena. Asi měsíc jsem chodil s těmi strašnými dlouhými vlasy (které jsem se neúspěšně snažil zamaskovat kloboukem, dokud Daisy, holka od nás z koleje, nesehnala nůžky a nepůjčila mi je.

   Na konci roku se skládaly závěrečné zkoušky. Mám samá V, dokonce i z Přeměňování, u kterého bylo vážně pošahané zadání testu. Něco z toho nám vůbec neříkal nebo chtěl doslovnou definici, kterou si nikdo nemohl pamatovat.

Zkouška z Dějin čar a kouzel

Vysvědčení

Po zkouškách přišly prázdniny, což sice znamenalo odjezd z Bradavic, ale také to, že jsem konečně po necelém roce viděl rodinu. Malá Hazel (má desítiletá sestra, kdybys to nevěděl) zase vyrostla, málem jsem ji nepoznal, když ke mně na nádraží běžela. Mamka v den mého příjezdu uspořádala doma hotovou hostinu, jako by si myslela, že jsem těch celých deset měsíců nejedl. Dokonce přišel i Oliver (starší bratr, který pracuje na Ministerstvu kouzel jako právní poradce) s Theou (to je jeho přítelkyně).

   V červenci jsme s rodiči a Hazel odcestovali na jih Anglie. Viděli jsme Stonehenge, procestovali Cornwall a Devon a navštívili Brighton, Hastings, Canterbury a Dover. V Canterbury jsme dokonce zašli do malé kouzelnické hospůdky, podobné Děravému kotli, akorát trochu čistší a s lepším jídlem.

Srpen mi rodiče dovolili strávit v Londýně. Na Příčné ulici jsem se seznámil s Gianem. Pamatoval jsem si ho už z Bradavic jako podivného, trochu zženštilého kluka oblékajícího se do výstředního a okázalého oblečení, který měl to nejzvláštnější a nejdelší jméno, co jsem kdy slyšel – Gianbattiste Chiavaelli. Nakonec se z něj vyklubal úžasný člověk, se kterým jsem trávil velkou část zbytku prázdnin. Snažil se seznámit mě s pár staršími studenty, i když mi přijde, že na mě pak hned stejně zapomněli, a noc před odjezdem mě vzal na večírek ke Gině. (Ano, Gině Blackberry, spisovatelce a redaktorce Denního věštce). Z jejího domu jsem toho moc neviděl, protože byla tma a navíc jsme ho jen proběhli, ale večírek samotný se konal až ve stanu na zahradě. Kromě mě, Giana a Giny tam byla ještě Vally, studentka z Havraspáru a kapitánka našeho famfrpálového družstva, kam mě hned chtěla naverbovat.

   Povídali jsme si až pozdě do noci a všichni jsme usnuli v křeslech a probudili se až brzy ráno. S Gianem jsme se rychle rozloučili a vystřelili ke krbu a zpět do kotle, protože jsme ještě neměli sbaleno. Naštěstí jsme vše stihli a dokonce se našli v té kupě lidí, která se do Kotle na odjezd sešla. V kupé jsme jeli s Katie, Gianovou nejlepší kamarádkou, a její mladší sestrou, která nastupovala do prváku.

   Když jsme dorazili do Bradavic, byl jsem štěstím bez sebe. Byl super pocit chodit opět po těch chodbách, obléknout si uniformu, jíst to nejlepší jídlo na světě (když nepočítám tykve k snídani), zase kouzlit, spát v té nejměkčí posteli…

Říjen a listopad – Nebezpečný les, kluby a Alisson

Podařilo se mi zapomenout na deník, a to kompletně. Je polovina listopadu a poslední zápis mám někdy z konce září. Vůbec to však neznamená, že se nedělo nic zajímavého, právě naopak, sotva jsem měl čas na chvíli si sednout. Teď akorát sedím v posteli, o půl hodiny dříve, než jsem zvyklý, protože nám profesorka Orwell kvůli nepořádku ve Velké síni zkrátila večerku, tak jsem si řekl, proč ten čas nevyužít k zapsání novinek.

   Do Bradavic přišla zima, taková, která je v Nottinghamshire až v prosinci. Ráno bývají na okenních tabulích vrstvy ledových krystalků, a ven člověk vyjde pomalu jen v kabátu a se šálou kolem krku. Možná proto nám v listopadu odpadaly hodiny Létání na koštěti, což je docela škoda.

Létání na koštěti

Létání na koštěti

   Abych nezapomněl, na hradě, spíš v jeho okolí, se dějí divné věci. V Zapovězeném lese jsou zvířata, co útočí na studenty, dokonce i na pohled plachá stvoření jako srny. Několik studentů už skončilo na ošetřovně, dokonce se do lesa vydala skupina profesorů, ale pokud vím, tak nic nenašli. Škola se proto rozhodla postavit plot mezi školními pozemky a lesem. A tady přichází ta zábavná část. V Bradavicích existuje nepovinný předmět, co se jmenuje Kurz kouzelnické výroby, a na hodinách jsme vyráběli právě kusy plotu. V půlce poslední hodiny se už vyrobilo tolik plotů, že už další nebyly třeba, a tak mě pan učitel nechal vyrobit si vlastní bedničku! Sice mu přišlo, že prkno na jedné straně přesahovalo, ale přesto mě pochválil, a říkal, že mám talent.

Kurz kouzelnické výroby

   Další poškolní aktivita, do které jsem se přihlásil, je Klub bylinkářství. Zatím proběhla jen jedna hodina, a to dnes, na které nám profesorka Senter (zástupkyně naší kolejní ředitelky) rozdala klíče od skleníků a záhonů. Budeme si moct kupovat semínka za poloviční cenu, a ve volném čase z nich pěstovat bylinky. Třeba se mi to bude hodit do hodin Bylinkářství, které máme až příští rok, nebo aspoň do Lektvarů, na jejichž kroužek mohou bohužel chodit až druháci.

Odevzdávání vzorku Lehosilu

   Přibývá nám práce jak na hodinách, tak mimo ně. Když už profesoři nemají žádná kouzla, co by nám zadali k trénování, chtějí po nás napsat různá pojednání a eseje. Nejvíc ze všech předmětů mě baví Lektvary, kde už konečně nevaříme jen čaj a kakao, ale i opravdové lektvary jako Bolesal a Lehosil. Za Lehosil mě profesor Alert dokonce pochválil a dal Havraspáru čtyři body, prý jsem ho uvařil nejlépe z celé třídy. Jen mě mrzí, že nemůžu do Klubu lektvarů.

Dějiny čar a kouzel

Obrana proti černé magii

   Mezi havraspárskými prváky jsem si našel kamaráda. Jmenuje se James a seznámili jsme se díky nepřátelství k jedné osobě – Alisson. Alisson je naše spolužačka, které se podařilo znepřátelit si celou kolej tím, že ztratila několik bodů. Nejdřív usnula uprostřed hodiny Přeměňování, v první lavici a profesorovi přímo před nosem. Další věc, co se jí povedla, byla, že asi chtěla bodovou ztrátu vyrovnat, a tak se přihlásila o Kouzelných formulích na zkoušení. Jenže skoro nic neuměla, a profesorka ji poslala sednout si se dvěma body, zatímco ostatní koleje dostaly až po šesti bodech. Ale to by nesměla být ona, aby se nezačala hádat, takže přišla i o ty dva body. To, že tam byli tři další studenti Havraspáru, co látku perfektně uměli, ji asi nezajímalo… Už několikrát jsme se snažili ji odchytit a vpravit jí do hlavy trochu rozumu, ale vždy nám utekla.

   Abych nezapomněl, s Jamesem jsme našli několik tajných chodeb a zkratek, které přijdou vhod, obzvlášť po hodinách Kurzu kouzelnické výroby. Ty totiž končí vždy těsně před večerkou, a mám vždy co dělat, abych se na kolej vrátil včas.

Běh na kolej

První dny na hradě

Během prvního měsíce v Bradavicích jsem toho zažil hodně: prozkoumal jsem hrad (aspoň částečně, popravdě jsem rád, že trefím z Velké síně na kolej a do pár učeben), vykouzlil své první kouzlo a nechal se načapat prefektem po večerce. Ale o tom až později, hezky všechno popořadě.

   Den po příjezdu se zatím nekonala žádná výuka. Místo toho nás Ash, náš prefekt, provázel po hradě a ukazoval nám kabinety profesorů a učebny, kde bychom mohli mít hodiny. Dokonce nám prozradil heslo do tajné chodby ze sklepení až do šestého patra, která určitě přijde vhod. Mimochodem, hrad je tajných chodeb plný, už několikrát se mi stalo, že jsem jen zavadil o závěs a objevil nějakou novou zkratku.

   Další den už jsme měli první hodiny. Nejdříve se konaly Dějiny čar a kouzel. Učebna je na asi nejodlehlejším místě na hradě (tohle odvolávám, Kouzelné formule jsou horší) a není zrovna velká, takže spousta spolužáků musela stát. Moc nového jsme se nedozvěděli, akorát nám řekl několik pravidel a zadal nám úkol. Taky se strhl frmol, když jsme si měli vzít papíry na napsání toho úkolu. Někdo během toho blázince všechny papíry ukradl, jedné holce ukradli z penálu pero a spolužákovi z Havraspáru sedícímu vedle mě (!) ukradli sešit. Mám jen štěstí, že jsem si věci po dopsání schoval do brašny, jinak bych se určitě taky stal obětí.

   Po obědě byly Kouzelné formule. Přiběhl jsem pozdě na sraz ve Vstupní síni, takže jsem běžel za hlukem a nějakým štěstím se mi do učebny povedlo trefit chvíli po profesorce a ostatních studentech. Profesorka Orwellová (tak se jmenuje) vypadá dokonce ještě přísněji než ten, co nás odváděl na zařazování, pokud je to tedy vůbec možné. Jedna ztřeštěná holka začala během hodiny zpívat „tralala“, profesorka se pak rázným krokem přesunula za ní, naklonila se k ní a zazpívala jí „tralala“ přímo do ucha. Pak ji vykopla ze třídy. I přes komičnost celé věci se nikdo ani neusmál a ve třídě bylo hrobové ticho. Až když všichni vyšli ze třídy a ujistili se, že je profesorka mimo doslech, propukl celý ročník v hysterický smích.

   Trochu mě štve, že jsem kvůli nemoci (i když ošetřovatelka říkala, že to je naprosto běžné, a že o víkendu budu zdravý jako nějaký bodloš nebo co) promeškal Lektvary a Astronomii. Obzvlášť Lektvary mě mrzí, protože jsem určitě přišel o nějaká základní pravidla vaření lektvarů.

   V sobotu odpoledne jsem se vydal do knihovny, kde jsem doufal, že najdu jakoukoliv zmínku o kouzelnických odvětvích, o kterých jsme měli psát na Dějiny čar a kouzel. Prohledal jsem snad celou knihovnu, ale nenašel jsem ani slovo. (Další den mi to naštěstí poradil student ze Zmijozelu, asi všichni nejsou tak hrozní, jak se říká.) Z knihovny jsem vyšel až pozdě večer a cestou jsem narazil na Lil. Chvíli jsme si povídali, dokud nepřišly dvě holky, kterým mohlo být tak dvanáct třináct. Začaly na nás kouzlit a měnit nám barvu vlasů. Naštěstí je odradil nějaký duch, který zrovna přišel, čehož jsme využili a utekli. Nějakým způsobem jsme se dostali do sklepení, kde byla taková tma, že jsem musel rozsvítit lucerničku, kterou jsem naštěstí měl v batohu. Ve tmě bylo sklepení ještě strašidelnější, než za denního světla a několikrát se mi dokonce zdálo, že nás někdo sleduje. Dobloudili jsme až do chodby, kde je klub lektvarů (aspoň podle Ashe Dachala). Na jejím konci jsme narazili na Krvavého barona. Naštěstí k nám byl zády a ještě k tomu spal, protože jsme do něj v té tmě málem vrazili. Tedy spíš jím prošli. To už na nás bylo moc a rozeběhli jsme se pryč. Dostali jsme se do Vstupní síně, ale až moc pozdě jsme si uvědomili, že nejsme sami. Přímo před námi stál zmijozelský primus. Do té doby nám ani nedocházelo, že je tak pozdě. Díky Merlinovi měl dobrou náladu a nestrhl nám body, i když říkal, že příště nás už neušetří a řekne to i zbytku prefektů. Nejdřív odvedl Lil do Mrzimoru a pak mě do Havraspáru. Cestou mi dokonce ukázal novou tajnou chodbu. Po tomhle zážitku můžu s klidem říct, že se z koleje po večerce na dlouho nevydám.

   Jo, a Lil má sestřenku. Jednou jsme ji potkali ve Velké síni, a je taková… zvláštní a nepříjemná. Nebo tak aspoň působí. A má zvláštní jméno, něco jako Adelaide. Bohužel je v Havraspáru, takže se s ní asi budu muset často vídat. A zjistil jsem, že jedna z těch holek, co po nás kouzlily, je v Havraspáru!

Noční bloudění

Odjezd do Bradavic

1. září se odjíždělo do Bradavic. V Děravém kotli to podle toho taky vypadalo. Byl nacpaný k prasknutí, všichni se snažili najít nějaké místo k sezení, poslední jídlo před odjezdem nebo ztraceného kamaráda. Já naštěstí ulovil místo vedle jedné budoucí prvačky, Lillian Campbell, se kterou jsem se dal do řeči.

   S dostatečným předstihem jsme se vydali na nástupiště 9 a ¾, které jsme naštěstí věděli kde je. U vchodu stálo tolik studentů a rodičů, až jsem se divil, že si jich nikdo nevšiml. Ve vlaku bylo celkem nacpáno, ale přesto se nám povedlo najít volné kupé. Cesta do Bradavic trvala celý den, přesto mi přišlo, že to uteklo hned. Celou dobu mi nešlo do hlavy, kudy koleje vedou, a jestli je vidí i mudlové.

   Už se stmívalo, když vlak dorazil na nástupiště v Prasinkách. První ročník se seřadil u nádražní budovy, ale k mému překvapení jsme se do hradu nedostali loďkami, jak mi vyprávěli rodiče, ale letaxovým krbem. Když jsme byli uvnitř, seřadili jsme se ve Vstupní síni, a učitel nahánějící hrůzu nás po skupinách odváděl dál do Velké síně. Mně a Lil se podařilo nacpat hned do první skupinky. Ve Velké síni se konalo zařazování do kolejí.

Čekání na zařazení

Když přišla řada na mě, celým tělem mi prošla hrůza a ani nevím, jak jsem se ke stoličce s kloboukem dopravil. Pamatuju si, že mi něco říkal, ale nic jsem neslyšel přes pískání v uších, a i kdyby, tak bych ze sebe nic nedokázal vypravit. Po chvíli šeptání klobouk vykřikl Havraspár, což chvíli trvalo, než mi došlo. Odcupital jsem k havraspárskému stolu a s napětím sledoval zařazení Lil, která bohužel skončila v Mrzimoru. Což je asi lepší, než Zmijozel, protože jsem slyšel, že se na kamarádství mezi někým ze Zmijozelu a další koleje nepohlíží zrovna s radostí.

   Potom, co Moudrý klobouk zařadil všechny studenty, se konala hostina. Do té doby jsem si ani neuvědomoval, jaký mám hlad, ale při prvním pohledu na stoly prohýbající se pod jídlem se mi sevřel žaludek. Jídlo bylo vynikající, a cpal jsem se tak dlouho, že jsem málem propásl hromadný odchod na kolej s prefektem. Společenská místnost se nachází až v posledním patře a pro vstup je potřeba správně odpovědět na hádanku, což některým doteď dělá problém (já si už naštěstí zvykám a ještě se mi nepovedlo uvíznout před vstupem na kolej). Po přivítání prefektem a zástupkyní kolejní ředitelky jsme konečně byli odvedeni do svých nových pokojů, kde jsem se málem ani nepřevlíkl do pyžama a skácel se do postele v hábitu.

Havraspár!

V Londýně

Na poslední dva týdny před koncem prázdnin jsem se přesunul do Londýna. Zařídil jsem si pokoj na ubytovně naproti Děravému kotli (dokonce zadarmo), a trávil čas prozkoumáváním kouzelnických i nekouzelnických míst a seznamováním se s budoucími spolužáky.

   Byl jsem v atriu Ministerstva kouzel, v Nemocnici svatého Munga, v Godrikově dole, nebo Malém Visánku. Dokonce jsem se letaxem dostal až do Irska, do vesničky Portsmuck. Hned, co jsem viděl ohromné molo, mi bylo jasné, že to je perfektní místo pro rybaření. Zajel jsem si proto domů pro svůj starý prut, a chodil po večerech rybařit.

Večerní rybaření

V Děravém kotli a ubytovně jsem potkal pár lidí, co taky nastupovali do prvního ročníku, ale pokud vím, tak se nikdo z nich nedostal do Havraspáru jako já. Jeden kluk mi dokonce dluží 5 galeonů, tak doufám, že na to on nebo já nezapomeneme. Opravdovou kamarádku jsem poznal až v den odjezdu do Bradavic, ale o tom až později.

V telefonních budkách

Taky jsem si nakoupil věci do školy na Příčné ulici. Nejdřív jsem se bál, že nestihnu nakoupit vše, protože jsem jeden celý den strávil zavřený v kobce v Gringottově bance. Ano, celý den. U vstupu do trezorů byla čekárna, a skřet vodící k trezorům si sám vybíral skupinky po třech nebo čtyřech. Samozřejmě jsem musel jít až v poslední skupince, nemluvě o tom, že si spousta lidí, co do čekárny přišla po mně, vybrala peníze mnohem dřív. Nakonec jsem stihl vše a dokonce jsem si koupil pár knih navíc, co si kupovalo několik lidí ve frontě přede mnou.

Poslední mohykáni

Úvod

Nikdy mě nenapadlo, že bych si psal deník. Poslední dobou se toho však stalo tolik, až mi to vnuklo nápad zapisovat někam to, co se mi přihodilo. Sice nemám žádný speciální deník, ale zadní stránky mého grimoáru (kniha kam si zapisuju kouzla, ten název mám z nějaké pohádky) snad prozatím postačí.

   Nejdřív bych se asi měl představit. Jmenuju se Adam a jsem kouzelník. Je mi jedenáct, chodím do Školy čar a kouzel v Bradavicích a Moudrý klobouk mě zařadil do Havraspáru.

   Ale abych nepředbíhal. Na konci léta mi přišel dopis z Bradavic. Jednoho suchého rána, zrovna když jsem snídal, zaťukala na okno majestátní hnědá sova, která mi hned po otevření okna hodila na stůl velkou obálku. V dopise stálo, že jsem do Bradavic přijat, taky u toho byl seznam potřebných pomůcek, co budu během prvního ročníku potřebovat, a lístek na vlak do Bradavic. Hned jsem to běžel říct rodičům, a po stejné sově jsem hned potvrdil účast ve studiu. Abych nezapomněl, zatímco jsem rodičům ukazoval dopis, tak mi sova snědla všechnu slaninu a půlku omelety.

   Ještě dopoledne jsem se vydal do Southwellu, což je město nedaleko našeho domu. Cesta do Londýna byla trochu komplikovaná, nejdřív jsem jel hodinu autobusem do Nottinghamu, kde jsem měl přestoupit na vlak, co jel přímo do Londýna. Jenže ten měl zpoždění přes hodinu, tak mi nějaká slečna na informacích řekla, že mám jet vlakem nejdřív do Granthamu, a tam přestoupit na další vlak na nádraží King‘s Cross, což je mimochodem nádraží, ze kterého odjíždí vlak do Bradavic.

   No, každopádně jsem se i přes ty přestupy do Londýna dostal. Jednou jsem tam už sice byl s rodiči, ale přesto mi trvalo, než jsem se domotal do Děravého kotle, což je hospoda pro kouzelníky. Dokonce jsem jel metrem, což je něco jako vlak, ale pod zemí. I když to zní děsivě, bylo to příjemnější, než chodit po ulicích mezi auty, což jsou takové krabice na kolech, co samy od sebe jezdí. Asi v tom budou kouzla.

Cesta vlakem