Prohlídka a zrada

Druhý den v Bradavicích se nesl ve znamení prefektských povinností. Ani jsem si nestihl dojít za profesorkou Senter pro vysvědčení, protože přes den měli profesoři poradu a na večer jsem svolal prohlídku hradu pro havraspárské prváky. Prošli jsme spolu snad celý hrad a všechny důležité kabinety, přesto se mi nějak povedlo udržet jejich pozornost, snad se báli, že se beze mě ztratí.

   Hned po večerce jsem se vydal na obhlídku hradu. Ze začátku jsem potkal jen pár zatoulaných prváků, kteří se vymluvili na to, že hledali umývárny. Potom už se ale začali objevovat zakuklenci v černém. Několik jich uteklo, ale jednoho jsem pod zastíracím kouzlem sledoval až ke vchodu do Eamova bývalého klubu. Chvíli jsem čekal na další příchozí, než přišla Hazel. Zrušil jsem zastírací kouzlo a chtěl ji poslat na kolej, když jsem cítil, jak mě zasáhlo kouzlo, a kolem očí se mi omotala páska. Hazel se jen tiše omluvila a spolu se sesílajícím zmizela. Po chvíli se naštěstí objevil Gian, který mi pásku sundal, a společně jsme šli dolů do klubu. Tam byla Hazel, druhák z Nebelvíru a Vin Claire. Zatarasil jsem vchod, zatímco Gian šel dál. Jak se ukázalo, tak tu pásku zakouzlila ta pipka Vin. Nevím, co se tam dělo, než jsem přišel, ale vypadala celkem zuboženě. Gian na ni zakouzlil kletbu rosolovitých nohou, a snažil se jí strhnout kápi. Hazel mu v tom mezitím bránila. Když jsem Gianovi přišel na pomoc, dostal jsem od ní ještě ke všemu kopanec do nohy.

   Nechal jsem Vin být a odvedl Hazel stranou. Ta mi řekla spoustu nepěkných věcí, vše završila tím, že jsem se o ni měl takhle zajímat, když jí hrozilo nebezpečí od Eama. Následně se mi vytrhla, a nasupeně oddupala. Já za ní chvíli jen nevěřícně zíral, než jsem si vzpomněl, že jsem vevnitř nechal Giana s Vin. Vše už mi to bylo jedno, tak jsem je oba poslal na kolej, spolu s Amaiem, který se schovával pod stolem. Utíkal jsem pryč, ještě jsem slyšel, jak za mnou Gian volá. Doběhl mě až u vchodu do Havraspáru, kde jsem z rozrušení bojoval s hádankou. Následoval mě až na kolej, kde ignoroval sedícího Mattyho. Na schodech k pokojům mě zastavil, a snažil se ze mě vypáčit, co se stalo. Něco málo jsem mu řekl, abych ho uspokojil a šel spát. Chtěl jsem být sám.

   Jenže chvíli po něm přišla Hazel. Zrádkyně z vlastní krve, která podle všeho měla odlákat mou pozornost, aby mě Vin mohla zpacifikovat. Omluvila se mi za to, co řekla. I za tu zradu. Ukázalo se, že se pořád nevypořádala s Eamovou smrtí, stejně tak Vin. Nesly do klubu kytky na jeho památku. Chvíli jsme tam ještě seděli, než přes nás s očima v sloup prošel Matty.

Opomenutý deník, Eam a prefekt

Stalo se toho hodně, a já se na psaní deníku úplně vykašlal. Nebo se mi prostě psát nechtělo. Každopádně jsem včera zahájil svůj pátý ročník v Bradavicích. Poslední zápis tu mám ještě z druhého ročníku, kdy se odehrálo vše s A a Jennou. Jenže Jenna zmizela a s ní i A, a vše to teď už vypadá jako dávná historie.

   Minulý rok se z ničeho nic objevil Eam Vein, kluk, kterého jsem předtím znal jen jako arogantního blbečka, co občas neškodně šikanoval prváky. Jenže jak se ukázalo, tak si ve škole tajně budoval svůj klub přívrženců a hlídacích psů, kteří ho pronásledovali na každém kroku. Bohužel se do toho klubu zapletla i Hazel, která si umanula, že bude dvojitým agentem, a zničí ho zevnitř. Akorát tím ohrozila svůj život, nakonec i můj, Gianův, Lilith, Mattyho… Trochu nedobrovolně jsme totiž zformovali jakýsi provizorní protiboj, jehož jediná akce skončila naprostým fiaskem a Veinovým popřením všeho, co udělal. Kdyby na nás aspoň neposlal děti, které jsme museli odzbrojit a znehybnit... Vein se nakonec nechvalně proslavil po celé škole. Všichni byli buď s ním, nebo proti němu. Vše to skončilo jeho smrtí, o které se zprávy objevily na konci prázdnin a hned se rozšířily jako blesk po celé kouzelnické společnosti. Údajně uhořel v nějakém domě. Všichni, i Denní věštec, ho hned očernili a vybarvili jako toho nejhoršího člověka a šikanujícího tyrana, bez kterého je svět vlastně lepší. Jenže já dokážu přemýšlet jen o tom, že to byl šestnáctiletý kluk, kterému nebylo dopřáno milujících rodičů, a udělal kvůli tomu několik špatných rozhodnutí. Nevím, asi jen chci ctít mrtvé, každopádně jsem rád, že už se tolik nemusím bát o Hazel.

   Ale teď už bych se měl vrátit k současnosti. Pár dní před začátkem školního roku mi z Bradavic přišel dopis s prefektským odznakem. Je to něco, co jsem si celou dobu přál, ale zatím akorát zjišťuji, že to je mnohem náročnější, než jsem předpokládal. Dnes jsem už ve vlaku do Bradavic procházel kupé a hlídkoval, následně procházel vlak, jestli tam někdo nezůstal, odváděl opožděnce k molu (prváci opět po několika letech pluli do Bradavic na loďkách, a vyšší ročníky se dopravovaly v samojezdících kočárech), odváděl nové havraspárské studenty na kolej, tam jim obarvoval pláště… Naštěstí mi se vším pomohl Sam, který je teď primus, a od kterého jsem toho hodně odkoukal. Na závěr dne jsem využil prodloužené večerky a šel na chvíli hlídkovat po chodbách. Celý hrad vypadal liduprázdně, až u vstupu do Zmijozelu jsem narazil na zbloudilou prvačku, která ani nevěděla heslo od koleje, a druháka nebo třeťáka, který se vymluvil na to, že byl na záchodě.

   Zajímalo by mě, jak tento rok budu všechno stíhat. Nejen že mám teď hromadu povinností jako prefekt, ale nechali jsme si s Jamesem i funkci spolukapitánů famfrpálového týmu, a na závěru školního roku mě navíc čekají zkoušky NKÚ. Také mě děsí, že si v co nejkratší době budu muset vybrat povolání. Teď přemýšlím minimálně o třech profesích, a to jsem musel seznam hodně zredukovat.