I Didn't Know I Was Broken 'Til I Wanted to Change

Sedíme s Gianem, Tylerem (alias Juniorem) a VV v kupé Bradavického expresu a já si konečně našel čas přečíst si dopis, který mi přišel včera večer. Je ze mě strejda! Hazel dopis přišel určitě taky, sdílel bych s ní radost, ale poslední dobou nějak nemůžeme najít společnou řeč a pořád se jen hádáme.

   Těsně před odjezdem se k nám připojuje Katie, že se projede s námi a z Prasinek se přemístí zpět do civilizace. Cestou odepisuji Olliemu, strašíme Tylera historkami o nebezpečí v Bradavicích, a užíváme si poslední cestu tam, tedy alespoň pro některé poslední.

   Na nádraží v Prasinkách nás opouští Katie a my vyrážíme ke kočárům, které nás odváží na pozemky hradu. Následuje hostina, kde při zařazování dostáváme docela dost prváků, kteří i ve většině případů vypadají nadějně. Z Alice je primus, Gian zůstává prefektem.

   Rozhoduji se, že si doženu látku a zkoušky ze Studia mudlů, a na konci roku z předmětu složím OVCE. Profesorka mi naštěstí vyšla vstříc, a středeční večery trávím s ní diskutováním o mudlech. Po pár týdnech také konečně skládám opožděně zkoušku NKÚ.

   Kromě toho se soustředím na skicování a těch pár předmětů, co jsem si nechal. Zároveň si dopisuji se stavbyvedoucím našeho loftu, a posílám mu návrhy nábytku a rozložení místností.

   Na Halloween kombinuji několik půjčených kostýmů a vlastní zásoby, a jdu za vznešeného krále. Gian ve svém stylu vletěl do Velké síně na koštěti, jen ve spodním prádle a kouzly kolem sebe rozhazoval třpytky. Byl to skvělý večer, než se Matty s Alice pohádali a rozešli. Chvíli jsme uklidňovali Mattyho, který se očividně nějak dostal k alkoholu, ale pak jsme se dozvěděli, že Alice někam utekla, což mohlo být na jediné místo, tedy do Zapovězeného lesa.

   Rychle jsme se ji vydali hledat. Uprostřed lesa jsme se jeden druhému ztratili a pak jsme spíše hledali sami sebe, nebo cestu ven z lesa. Nakonec jsem se dostal k Hagridovu slumu, přičemž Gian nikde. Zakouzlil jsem několik světelných kouzel, aby mě našel a sedl jsem si na pařez a čekal.

   Po chvíli se vážně ukázal, celý poškrábaný od větví. Instinktivně jsem se podíval na sebe, několik děr v kostýmu, nic, co by nešlo spravit jehlou, nití a pár kouzly. Gian se mi zděšeně podíval na čelo, že mi prý teče krev. Šli jsme tedy na ošetřovnu, doufajíc, že tam někdo bude.

   A taky byl, Alice. Prý se na ni vrhnul vlk, aby se ubránila, tak se zavřela do kouzelné zdi, jenže vlk na ni v tu chvíli skočil, a tak je tam zavřela oba. Měla ovázanou ruku, do které ji vlk kousnul. Vydezinfikovala nám rány, naštěstí to nebylo nic hlubokého, a o ráně na čele prý do tří dnů nebudu ani vědět.

O pár dní později skončila Alice s dalším zraněním, vyvrtnutým kotníkem. Na ošetřovně totiž praskly staré trubky (nedivil bych se, kdyby byly z doby, kdy ještě neexistovala kanalizace), a celou ošetřovnu vyplavila voda. Starší studenti běželi pomáhat, a Alice několikrát spadla pod náporem vody. Naštěstí zachránila Hazel, která tam zrovna ležela.

   Tím se dostávám k Hazel. Na začátku roku jsem si s ní nerozuměl. Po pár měsících jsem přestal rozumět všemu. Zhroutila se z vyčerpání. Měla deprese z toho, že není nejlepší. Jen kvůli tomu, že jí nešlo pár kouzel. Chtěl jsem jí pomoct, jenže to odmítla. Nedalo se s ní mluvit, aniž by na mě vyjela. Jednou mi dokonce omdlela v pokoji, když jsem ji tam na chvíli vzal, aby se uklidnila. Jednoho večera prý dokonce bez přemýšlení odešla a toulala se nočním hradem. Naštěstí na ni narazila Alice, a zavřela ji na ošetřovnu. Alespoň někdo jí pomůže, když už to já nedokážu.

   Aby toho nebylo málo, minulý rok se vrátila Daisy. Kdysi moje nejlepší kamarádka, než na několik let zmizela z hradu. Žádný dopis, žádné rozloučení… Bylo jednoduché na to nemyslet, když jsme se sotva potkávali a úspěšně se vyhýbali. Jenže teď tráví spoustu času s Hazel a Mattym, a mám jí pořád na očích, a nevím, co dělat. Na jednu stranu si s ní chci promluvit. Mít ztřeštěný rozhovor o ničem, jako dříve. Ukázat jí Alasku a podívat se, jak vyrostla Aranie. Na druhou stranu mi ublížila, a já se přes to jen tak nedokážu přenést…

Přišel prosinec a s ním i sníh a předvánoční trhy. Rozhodl jsem se posbírat všechny staré zbytečnosti a věci, co jsem měl vícekrát, a prodat je na trzích. Alice, létající po hradě na koštěti, protože měla stále vyvrtnutý kotník, měla ten stejný nápad, tak jsme si udělali společný stánek, dokonce jsme začali vybírat sbírku na invalidní primuse a bývalé prefekty, do které dokonce někdo přispěl, hlavně Kath. Prodal jsem spoustu věcí, snad z nich mladší generace budou mít radost. Ty galeony, které jsem vydělal, taky nejsou úplně k zahození.

   O pár stánků vedle prodávala Hazel s Vin. Nebavili jsme se, možná kvůli tomu, jak se ke mně chovala, možná kvůli tomu, že jsem při ní nestál, když prožívala to, co prožívala, nevím… Alespoň vypadala, že už jí je líp, a dokonce jsem ji po dlouhé době viděl usmívat se.

Na Vánoce nás s Gianem tradičně pozvala Gina k sobě domů. A tradičně se nedostavila Vally. Přesto jsme si Vánoce hezky užili, Gina uvařila skvělou večeři, a ráno jsme si rozdali dárky.

   S Gianem jsme si navzájem dali papuče (já dostal s hlavami maguárů, on s pantery), abychom měli něco teplého na nohy do loftu. On mi k tomu dal krásný skicák v kožené vazbě, já jemu pohyblivou fotografii z léta na ostrově jeho rodiny. Od Giny jsem dostal skvělý popcornovač, od Kath piknikovou sadu, poštáře a přehoz na postel, od Mattyho šampaňské i se skleničkami, od rodičů sadu na grilování, od Rosy výbavu na houbaření… Všechny dárky byly hezké, dokonce mě obdaroval i profesor Blame, asi si řekl, že se mu nakonec bude stýskat. Dostal jsem kreslířský stolek se spoustou geometrického náčiní, tužek a zásobou papírů. Oliver dostál svého slibu, a poslal mi malou fotečku Barryho, a zarámovanou pohyblivou fotku celé jejich rodinky.

Na Silvestra jsme se přemístili do Prasinek, kde byl připraven ohromný stan jak pro studenty Bradavic, tak kouzelnickou veřejnost. Gina se vydala za Rosou a dalšími svými přáteli, já se vydal k stolu, který zabírala Kath s kolejním, Hazel, Vin, Matty, Katie a nevím kdo ještě. Gian je někde v tahu, asi využívá vína dotovaného školou. Hazel odvádím stranou a usmiřujeme se. Snad nám to chvilku vydrží, přeci jen už mi zbývá poslední půlrok na hradě.
   Hazel s Vin vyhrávají taneční soutěž, já nedopatřením opíjím Kayleen a v průběhu večera i sám sebe, připíjím si se všemi, i s profesorem Blamem. Dokonce jsem nějaké cizí rodině ukazoval Barryho fotku, až mě Gian musel odvést pryč. 
   Jen tak tak stíháme odpočítávání a nádherný ohňostroj před vstupem do stanu. Poslední věc, co si z noci pamatuju, je novoroční polibek s Gianem. Bůh ví, jak to pokračovalo, a jak jsme se dostali ke Gině domů.

Loving Him Was Red (Giadam 2)

Přišel Gian, prý že udělá večeři, takže si na večer nemám nic plánovat. Hlasitě jsem polkl, snad to neslyšel. Místo nervózního pošlapování jsem se rozhodl přerovnat si své kufry, už asi potřetí za ten den. Sice jsem měl oblečení hezky poskládané a učebnice seřazené podle jména autora, ale to bylo stejně jedno, protože mi bylo jasné, že se to cestou vlakem pomuchlá a rozhází. Když se začalo stmívat, vzal jsem na sebe hezké oblečení a v tichosti čekal.

Po chvíli se objevil Gian s nezvykle širokým úsměvem na tváři s tím, že je večeře hotová. Následoval jsem ho z pokoje a hluboce se nadechl, abych trochu ztlumil tlukot svého srdce. Do toho se mi třásly ruce, tak jsem je sevřel v pěst, až se mi nehty zarývaly do kůže.

   Dole byla připravená krásná hostina s karafou vína a dvěma skleničkami. Jídlo bylo tradičně italské a chodů bylo několik, takže se divím, že jsme pak nepukli. Začínali jsme s antipasti – plátky prosciutto crudo. Následoval první chod, primo – rajčatová polévka s opečenou bagetou, a secondo – treska s grilovanou zeleninou.

Na dolce, tedy zákusek, jsme měli jít do altánku na zahradě. Zde na nás čekaly kvítky růže rozházené po podlaze, rádio s hudbou a nádobka s čokoládovým fondue. Po nacpání našich už tak plných žaludků se Gian zvedl, a vytáhl mě k pomalému tanci.

Když jsme přestali tancovat, bylo mi jasné, že nastal onen okamžik. Gian si klekl na jedno koleno a po minutě se ze mě stal ten nejšťastnější člověk na této planetě. Taky mám ohromný prsten, který mi to každý den připomíná.

His love was like driving a new Maserati down a dead-end street

I See Sparks Fly Whenever You Smile (Giadam 1)

31. srpen. Na den přesně tříleté výročí našeho vztahu. A já tušil, že to právě v tento den přijde. Díky Hazelině pubertě a velké puse jsem se to před více než měsícem dozvěděl. Celou dobu jsem musel mlčet a nadskakovat při každé chvíli, kdy jen sáhl do kapsy nebo brašny. O čem mluvím? O tom, že mě Gian měl požádat o ruku. Nejdříve bych ale nejspíše měl napsat vše, co k tomuto momentu vedlo.

Giana jsem poznal těsně před nástupem do druhého ročníku. Samozřejmě jsem ho znal od vidění, protože taková osoba je zkrátka nepřehlédnutelná. Gianbattiste Vittore Chiavaelli III., o tři roky a měsíc (přesně) starší čahoun ze Zmijozelu. S nepřehlédnutelným, vyzývavým stylem oblékání a vlasy, které každý týden měnily svou barvu a délku. Snobský aristokrat z Itálie, kterému je nejmilejší kus nějaké luxusní látky. Až na mě tedy, mě snad má radši!

   Jak jsme se vůbec seznámili? Rád bych vyprávěl romantickou love story o lásce na první pohled, jak jsme se potkali za ohromného lijáku a políbili se na chodníku. Jenže pravdou je, že jsme nejdřív byli přátelé. Seznámili jsme se na Příčné ulici, kde jsme se prostě začali bavit. Myslím, že dokonce pršelo, a my se schovali na lavičku pod výklenek, takže aspoň část příběhu je pravdivá. Gian se mě následně ujal a dal si za cíl udělat ze mě společenského člověka. Takže se zakřiknutý dvanáctiletý havraspářánek dostal na utajený večírek, který skončil mnohonásobným zvracením, dvěma lidmi na ošetřovně, mnoha školními tresty, vyhozenou studentkou a podmínečně vyloučeným Gianem. Hezká párty, že?

   Gian tedy musel opustit školu, přesto jsme si přes Vally pořád dopisovali, a já ho informoval o tom, co se děje ve škole. Navíc jsem ten rok měl spoustu dramat a problému s A, Jennou a Blair (pokud jsi mi ukradl deník, a nevíš, o kom mluvím, tak 1. jak se opovažuješ?!, a 2. přečti si zápisy z prvního ročníku). Na Vánoce jsme s Vally odcestovali do Londýna a svátky strávili s ním a Ginou.

   Když přeskočím třetí ročník, kterého jsem stejně většinu strávil na ošetřovně, tak se dostanu k 31. srpnu, poslednímu dni prázdnin. Počítáš správně, o tomto datu jsem mluvil už na začátku. Co se ten den tedy stalo? Začalo to v Kotli, kde jsme s Gianem, Carimelle a Simonem tajně (alespoň jsme si to mysleli) popíjeli ohnivou whisky. Byla s námi i Hazel, která si ale omylem lokla taky, a pak jsme ji někde ztratili. Následně jsme se přesunuli ke Cari domů, kde to začalo být divoké. Všichni čtyři jsme skončili v posteli, ze které pak zmizeli Cari se Simonem, když se začali nahánět po celém domě. Zůstali jsme tedy s Gianem sami, posilněni alkoholem, jedna věc vedla ke druhé…

Detaily asi vědět nepotřebujete, ale den poté jsme spolu začali chodit. Stal se z nás bradavický power couple, zatímco ostatní vztahy se rodily a umíraly, jako když někdo mění ponožky, my bez žádných velkých dramat přežívali. Nepřežívali, kvetli, trvalo nám dva roky plné tajných nočních schůzek, než jsme si jednoho krásného večera na bradavických hradbách řekli, že se milujeme.

   Než vaším očím způsobím zhoubnou cukrovku, raději to utnu. Tím se tedy dostávám k osudnému poslednímu srpnovému dni roku 2000, kdy jsem s rojem motýlů ve svém žaludku seděl v našem dočasném pokoji u Katie doma.

Let It Burn

Neočekávané se stalo skutečností, znovu píšu do svého deníku! Proč? Ani sám nevím. Při vybalování a uklízení jsem na něj narazil, a řekl si, že bych mohl po dlouhé době něco napsat. Navíc mám za sebou skvělý poslední rok v Bradavicích, tak jsem si říkal, že by byla škoda o něm něco nenapsat, abych na něj nezapomněl.

   Nejdřív bych měl však zmínit dřívější události. Můj poslední zápis skončil, když jsem byl na začátku pátého ročníku a prefekt. Během tohoto roku jsem si finálně vybral své budoucí povolání, dokonce jsem díky škole měl schůzku se zaměstnavatelem. Rozhodl jsem se pro profesi architekta, k čemuž jsem podle něj měl skvělé předpoklady. Ukázal jsem mu své skicáky a další kresby (sám byl překvapen, že něco takového s sebou mám), on mi na oplátku doporučil, co mám po dva zbývající roky studia dělat a v čem se zlepšit. Na konci roku jsem skládal zkoušky NKÚ. Naštěstí pro mou vybranou profesi žádné potřeba nejsou, takže jsem předměty zkrouhnul na minimum, abych měl více času na kreslení a návrhy.

   V šestém ročníku jsem měl pohodové studium: pokračoval jsem jen ve čtyřech předmětech, a většinu času trávil různě po hradě skicováním architektonických struktur a detailů. Gian od svého otce dostal bývalé skladiště v londýnské čtvrti Southwark, ve kterém jsme se rozhodli zřídit si loftový byt. To pro mě byla výborná příležitost přičichnout k řemeslu, takže jsem kompletně naplánoval rekonstrukci a po celý ročník stavbyvedoucího bombardoval dopisy s připomínkami.

   Dva měsíce jsem strávil na ošetřovně s tuberkulózou. Ptáte se, drazí imaginární čtenáři, co to je? Já to taky nevěděl. Údajně to do školy přitáhl nějaký student z Nebelvíru s blátoplazím mozkem, a díky špatné organizaci prohlídek na ošetřovně jsem se nemocí nakazil taky. (Aneb když se celé studentstvo nahrne do chodby k ošetřovně, tak se nemoc rozšíří rychle, i když má člověk všechny tělesné otvory obalené šálou; stejně by mi to nepomohlo, Gian se nakazil i přes roušku.) O nemocné se starala chudák Alice, která si i se mnou vytrpěla své, a stala se terčem všech mých frustrací z nemoci. Měsíc jsem na ošetřovně byl úplně sám (a zdravý), dokonce i bez Alice, která se samozřejmě musela věnovat škole, kterou měsíc zanedbávala. Ale že by přišel někdo jiný? Ne, vypadalo to, jako kdyby na mě zapomněli. Docházelo mi jídlo, pil jsem tu hnusnou olovnatou vodu z umyvadla... Ven jsem se nakonec dostal, nechci úplně rozebírat jak, ale řekněme, že jsem si zbytek školního roku užíval bez prefektských povinností.

O prázdninách jsme dva týdny strávili s Gianem na soukromém ostrově jeho rodiny. Když mi to řekl, ani mě nepřekvapilo, že celý ostrov vlastní… Každopádně to tam bylo fantastické. Dominantou je ohromná vila (jak jinak) plná starožitností, soch ze všech možných drahých kovů a obrazů z nichž nejstarší jsou snad z 15. století. Ale tohle soukromé muzeum, za jehož inventář by se nestydělo ani Muzeum kouzelnické historie v Londýně, nesahalo ani po kotníky zbytku ostrova. Prostorné písčité pláže s mořskou vodou čistší než vyčarovaná voda, husté pralesy s krásnými vodopády, jeskyně, ve kterých v minulosti piráti schovávali svůj lup, plantáže s mangem, papájou, kokosy nebo ananasy… Prostě to byl hotový ráj, přesně to, co jsem po stresujícím konci roku potřeboval. Staralo se o nás služebnictvo: kuchař vařící ty nejexotičtější jídla, hospodyně, která na zemi nenechala ani smítko prachu, nebo zahradník pečující o prostornou plantáž s exotickým ovocem.

Po návratu zpět nám Katie nabídla, že přes prázdniny můžeme bydlet u ní. Má nádhernou vilu v Irsku, ve které jsme dostali vlastní pokoj. Mezitím jsme pořád jezdili do Londýna, abychom dohlíželi na rekonstrukci loftu. Už to začalo vypadat jako něco, kde by se i dalo bydlet. Podlahy byly probourané a už se pokládaly parkety. Hodně jsem navštěvoval Ollieho s Theou, která nám řekla, že je těhotná a má termín někdy na přelomu srpna a září!

   S Hazel jsme si během prázdnin nějak přestali rozumět. Nevím, jestli to bylo tím, že na ni konečně dolehla puberta, ale neustále jsme se o něčem hádali a byli na sebe naštvaní. Nejhoršího bodu jsme dosáhli, když mi Hazel ve vzteku vyzradila, že se Gian chystá požádat mě o ruku. Co jsem s takovou informací měl asi dělat? Bylo to Gianovo tajemství. Nemohl jsem mu říct, že to vím, tak jsem jí naštvaně odsekl, ať se neopovažuje říct mu, že to vím, a naštvaně odešel. Měsíc jsme spolu nepromluvili.