Let It Burn

Neočekávané se stalo skutečností, znovu píšu do svého deníku! Proč? Ani sám nevím. Při vybalování a uklízení jsem na něj narazil, a řekl si, že bych mohl po dlouhé době něco napsat. Navíc mám za sebou skvělý poslední rok v Bradavicích, tak jsem si říkal, že by byla škoda o něm něco nenapsat, abych na něj nezapomněl.

   Nejdřív bych měl však zmínit dřívější události. Můj poslední zápis skončil, když jsem byl na začátku pátého ročníku a prefekt. Během tohoto roku jsem si finálně vybral své budoucí povolání, dokonce jsem díky škole měl schůzku se zaměstnavatelem. Rozhodl jsem se pro profesi architekta, k čemuž jsem podle něj měl skvělé předpoklady. Ukázal jsem mu své skicáky a další kresby (sám byl překvapen, že něco takového s sebou mám), on mi na oplátku doporučil, co mám po dva zbývající roky studia dělat a v čem se zlepšit. Na konci roku jsem skládal zkoušky NKÚ. Naštěstí pro mou vybranou profesi žádné potřeba nejsou, takže jsem předměty zkrouhnul na minimum, abych měl více času na kreslení a návrhy.

   V šestém ročníku jsem měl pohodové studium: pokračoval jsem jen ve čtyřech předmětech, a většinu času trávil různě po hradě skicováním architektonických struktur a detailů. Gian od svého otce dostal bývalé skladiště v londýnské čtvrti Southwark, ve kterém jsme se rozhodli zřídit si loftový byt. To pro mě byla výborná příležitost přičichnout k řemeslu, takže jsem kompletně naplánoval rekonstrukci a po celý ročník stavbyvedoucího bombardoval dopisy s připomínkami.

   Dva měsíce jsem strávil na ošetřovně s tuberkulózou. Ptáte se, drazí imaginární čtenáři, co to je? Já to taky nevěděl. Údajně to do školy přitáhl nějaký student z Nebelvíru s blátoplazím mozkem, a díky špatné organizaci prohlídek na ošetřovně jsem se nemocí nakazil taky. (Aneb když se celé studentstvo nahrne do chodby k ošetřovně, tak se nemoc rozšíří rychle, i když má člověk všechny tělesné otvory obalené šálou; stejně by mi to nepomohlo, Gian se nakazil i přes roušku.) O nemocné se starala chudák Alice, která si i se mnou vytrpěla své, a stala se terčem všech mých frustrací z nemoci. Měsíc jsem na ošetřovně byl úplně sám (a zdravý), dokonce i bez Alice, která se samozřejmě musela věnovat škole, kterou měsíc zanedbávala. Ale že by přišel někdo jiný? Ne, vypadalo to, jako kdyby na mě zapomněli. Docházelo mi jídlo, pil jsem tu hnusnou olovnatou vodu z umyvadla... Ven jsem se nakonec dostal, nechci úplně rozebírat jak, ale řekněme, že jsem si zbytek školního roku užíval bez prefektských povinností.

O prázdninách jsme dva týdny strávili s Gianem na soukromém ostrově jeho rodiny. Když mi to řekl, ani mě nepřekvapilo, že celý ostrov vlastní… Každopádně to tam bylo fantastické. Dominantou je ohromná vila (jak jinak) plná starožitností, soch ze všech možných drahých kovů a obrazů z nichž nejstarší jsou snad z 15. století. Ale tohle soukromé muzeum, za jehož inventář by se nestydělo ani Muzeum kouzelnické historie v Londýně, nesahalo ani po kotníky zbytku ostrova. Prostorné písčité pláže s mořskou vodou čistší než vyčarovaná voda, husté pralesy s krásnými vodopády, jeskyně, ve kterých v minulosti piráti schovávali svůj lup, plantáže s mangem, papájou, kokosy nebo ananasy… Prostě to byl hotový ráj, přesně to, co jsem po stresujícím konci roku potřeboval. Staralo se o nás služebnictvo: kuchař vařící ty nejexotičtější jídla, hospodyně, která na zemi nenechala ani smítko prachu, nebo zahradník pečující o prostornou plantáž s exotickým ovocem.

Po návratu zpět nám Katie nabídla, že přes prázdniny můžeme bydlet u ní. Má nádhernou vilu v Irsku, ve které jsme dostali vlastní pokoj. Mezitím jsme pořád jezdili do Londýna, abychom dohlíželi na rekonstrukci loftu. Už to začalo vypadat jako něco, kde by se i dalo bydlet. Podlahy byly probourané a už se pokládaly parkety. Hodně jsem navštěvoval Ollieho s Theou, která nám řekla, že je těhotná a má termín někdy na přelomu srpna a září!

   S Hazel jsme si během prázdnin nějak přestali rozumět. Nevím, jestli to bylo tím, že na ni konečně dolehla puberta, ale neustále jsme se o něčem hádali a byli na sebe naštvaní. Nejhoršího bodu jsme dosáhli, když mi Hazel ve vzteku vyzradila, že se Gian chystá požádat mě o ruku. Co jsem s takovou informací měl asi dělat? Bylo to Gianovo tajemství. Nemohl jsem mu říct, že to vím, tak jsem jí naštvaně odsekl, ať se neopovažuje říct mu, že to vím, a naštvaně odešel. Měsíc jsme spolu nepromluvili.