It's a Love Story, Baby Just Say Yes (Giadam 3)

Adam Chiavaelli. Ještě teď to nezní reálně, a to si to říkám tak desetkrát denně nahlas. Sedím v lehátku na balkoně našeho novomanželského apartmá v hotelu Royal Blue v Údolí šamanů v Egyptě, vedle mě podřimuje Gian, můj manžel. Ale nebudu předbíhat, a začnu pěkně od začátku.

Naší svatbě předcházelo několik měsíců plánování. Sehnat místo, catering, kytice, obleky, obsluhu, prstýnky a ani nevím, co ještě. Do toho jsme oba chodili do práce, takže volný čas se přeměnil v čas k organizaci našeho velkého dne. Místo jsme naštěstí našli díky starému známému mých rodičů, který vlastní lesy kolem Uptonu, a tedy i Wrighthaven, domu, kde jsem vyrůstal. Obsluhu jsme se nakonec rozhodli hledat v Děravém kotli mezi bradavickými studenty. Našli jsme jich nakonec sedm, z nichž pár jsme dokonce znali z Veltovy svatby. Po několikahodinovém tréninku byli jakž takž připravení na obsluhování na svatbě. Chvílemi jsem je i litoval, mé pokyny a požadavky ve spojení s těmi Gianovými pravděpodobně nejsou nejjednodušší na strávení.

   Místo velké rozlučky se svobodou, na kterou ve výsledku ani jeden z nás neměl energii, jsme se rozhodli, že ji každý uspořádáme se svými nejbližšími. Gian se opil s Katie a já se v předvečer svatby odebral s Hazel do Wrighthaven. Zde na nás už čekali Oliver s Theou a dětmi. Mou “rozlučku se svobodou” jsme strávili tak, že jsme uložili Barryho s Laurel a v mém dětském pokojíku si povídali do noci.

   S Olliem jsme se na chvilku ztratili, abychom uskutečnili italskou tradici, kterou jsem měl už dlouho naplánovanou – serenádu nevěsty, v mém případě ženicha. Přemístili jsme se pod okna loftu, kde na nás čekalo zastřené piano, které jsem tam předem připravil. Zrušili jsme kouzlo a piano odtáhli přímo pod okno do ložnice, které naštěstí bylo otevřené. Oliver se přemístil zpět do Wrighthaven a já si sedl k pianu a začal hrát, co mě zrovna napadlo.

Po chvíli se v okně objevil Gian, který očividně stejně jako já nemohl usnout. Přešel jsem k písničce Gloria, první sloku jsem zazpíval italsky, druhou už anglicky. Když jsem dohrál, poslali jsme si vzdušné polibky a slíbili si, že se uvidíme druhý den u oltáře. Když Gian zmizel v okně, odsunul jsem piano ke zdi, zastřel ho a vrátil se zpět k rodině. 

   Druhého dne ráno se objevil zbytek rodiny – babička Leslie a dědové Lorenzo a Abraham. Hromadně jsme se přemístili na místo svatby, kde už přípravy byly v plném proudu. Připravovalo se občerstvení pro bufet, postupně dorazila obsluha a já se s Hazel a mamkou odebral do našeho rodinného stanu, kde jsme se začali připravovat na obřad. Mamka byla dojetím bez sebe, pořád se s námi chtěla objímat, a většinu rána si upravovala rozmočený make-up. Hazel do toho dostala hlad, protože se ráno zapomněla nasnídat. Vydala se hledat obsluhu, zatímco já z nervů neměl na jídlo ani pomyšlení.

Nakonec nadešel čas vydat se k oltáři. Nejdříve šla Hazel, která se s Katie setkala u oltáře. Následoval Gian se svou matkou, a nakonec jsem šel já s mamkou. Mé jediné myšlenky byly, abych cestou náhodou nezakopnul. Jenže když jsem viděl Giana čekat u oltáře, všechny mé starosti se vytratili a já chtěl jen být co nejdříve u něj a stát se jeho manželem.

Mamka mě u oltáře opustila a já se přidal ke Gianovi. Oddávající začal svou řeč a já celou dobu nedokázal z Giana spustit oči. Řekli jsme své sliby, vyměnili si prstýnky, oddávající nás prohlásil za manžele a políbili jsme se.

Já, Gianbattiste Vittore Chiavaelli III., si beru tebe, Adame Wrighte, za ženicha. Slibuji, že s tebou budu v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud nás smrt nerozdělí.

Já, Adam Wright, si beru tebe, Gianbattiste Vittore Chiavaelli III., za ženicha. Slibuji, že s tebou budu v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud nás smrt nerozdělí.

Gianbattiste Vittore Chiavaelli III., berete si zde přítomného Adama Wrighta za muže?

Ano.

Adame Wrighte, berete si zde přítomného Gianbattisteho Vittore Chiavaelli III. za muže?

Ano.

Můžete si vyměnit prsteny.

Tímto prstenem tě beru za svého.

Tímto prstenem tě beru za svého.

Z moci mně svěřené je mi ctí prohlásit Vás za manžele a manžele. Můžete zpečetit své manželství polibkem. Dámy a pánové, přátelé a rodino, je mi ctí Vám představit manžele Adama a Gianbattisteho Chiavaelli.

Následovaly gratulace, které se protáhly na trochu déle, než jsme čekali. Asi jsme neměli zvát tolik hostů, hehe. Hosté nás při odchodu obdarovali rýžovým deštěm, u některých mám podezření, že úmyslně mířili na hlavu. Zatímco obsluha doprovázela svatebčany na hostinu, nás si našel italský fotograf k focení na lávce. Následně jsme se odebrali za ostatními hosty, kde jsme jim všem poděkovali a zahájili hostinu. Pečlivě vybrané čtyřchodové italské menu všem podle ohlasů moc chutnalo.

Poté, co všichni dojedli, vyžádala si pozornost Hazel, a pronesla přípitek, ze kterého jsem měl celou dobu na krajíčku. Vzpomínala na staré časy, trochu si z nás udělala srandu a myslím, že pobavila i hosty. Uvedla malou Emily, která už není tak malá, aby nám na housle zahrála sólo Can’t Help Falling in Love k našemu novomanželskému tanci. Následoval tanec s matkami, ke kterému se přidalo pár lidí.

Slovo si vzala Katie a pronesla svůj proslov, ve kterém popisovala, jak nás už od začátku podporovala a co všechno prožila s Gianem. Pozvali jsme na parket všechny „single ladies“ a každý jsme odhodili svou kytici. Jednu chytila Charlotte, přítelkyně Alice, a druhou Emily. Tak jsem zvědav, kdy nám přijde svatební oznámení, hehe. Pak už jsme jen krájeli dort a odstartovali volnou zábavu. Přišli za námi naši rodiče, že v jednom z darů máme překvapení, které s otevřením nepočká – byl to pobyt v egyptském resortu! O půlnoci nás čekal úředník na ministerstvu, a tak jsme se rychle rozloučili se zbývajícími hosty, a vydali se na své líbánky.

'Cause we were both young when I first saw you

Band-aids Don't Fix Bullet Holes (Adazel)

O hádkách s Hazel píšu furt. Ale tohle nebylo naše typické a pravidelné Adam-se-o-Hazel-stará-moc a Adam-se-o-Hazel-stará-málo. Ublížili jsme si, pravděpodobně oba navzájem, a situace se zdála bezvýchodná a finální. Ale nebudu předbíhat a začnu od začátku.

Hazel se na konci srpna vrátila z New Yorku a hned se u nás ubytovala. Samozřejmě si roztahala kufry a věci po celém loftu, takže se pak po hlasitém protestování uskromnila ve studovně. Vše bylo v pořádku, než nás jednoho večera navštívila Alice, a téma se stočilo na Roye. Hazel řekla, že Roy používá i mudlovské vynálezy, ale formulovala to trochu nešťastně, takže to vyznělo, jako kdyby vůbec nekouzlil a stýkal se jen s mudly. Všichni tři jsme se zhrozili, což vedlo ve velkou hádku a odvádění lidí stranou.

   Já před Gianem prokecl, že jsem věděl o zasnoubení. Hazel na to řekla, že doufala, že se pak třeba nezasnoubíme. V tu chvíli jsem zapomněl na vše a jen potřeboval vypadnout. Matně jsem slyšel, jak Gian s Alice plánují mučení a Hazel protestuje, že jí zničí oblečení. Řekl jsem, ať ji nechají převléct se, a vyběhl z loftu. Přemístil jsem se na první místo, co mě napadlo – do Prasinek ke Chroptící chýši. Protože kam jinam jít, když se vám hroutí svět, že… Do očí se mi hrnuly slzy, a já si jen sedl do trávy, vztekle trhal trsy a pohazoval je všude kolem.

   Pak mi došlo, že je lepší místo, kde se uklidnit – u Daisy. Přemístil jsem se tedy k ní, a než jsem ji ubrečený konečně našel, zadělal jsem jí celý dům trávou, která na mě trochu zůstala. Uvařila nám čaj, sedli jsme si ven, pohřbila mě pod psy a já se konečně aspoň trochu uklidnil.

   Po asi hodině jsem si vzpomněl, že bych se možná mohl vrátit do loftu a zkontrolovat Giana (v tu chvíli mě moc nezajímalo, jestli Hazel žije, nebo bezvládně leží ve sklepě v okovech). Daisy mě nechtěla nechat samotného (asi abych zase někam nešel trhat trávu), tak se přemístila se mnou. Hazel i Alice byly pryč, a my našli jen přiopilého Giana. Dali jsme si s ním whisky a krátce poté všichni tři vytuhli.

   Druhého rána jsem Hazel napsal, ať vrátí kamínek a klíč, což taky s krátkým vzkazem „posluž si“ udělala. Naštěstí jsme se několik dní neviděli, dokud mi nenapsala dopis. Že prý se vrátila z New Yorku, a já jí zapomněl dát kamínek od loftu. Jako kdyby se nic nestalo. Přemístil jsem se do Kotle, když zrovna přicházela od pokojů. Bylo mi jedno, že je hospoda plná lidí. Vrazil jsem jí dopis a začal na ni řvát. Nahlas. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale hulákal jsem na ni, co si to dovoluje, co si o sobě myslí, a nevím co ještě. Nakonec jsem tišeji řekl, že ji nepoznávám, a přemístil se do loftu. Ani jsem se neobtěžoval jít dovnitř, složil jsem se na zem a začal vzlykat, než po chvíli přišel Gian.

   Večer jsem přepadl chudáka Olivera, Theu a Barryho. Ollie se mnou zůstal dlouho do noci vzhůru, a poslouchal mé nadávání na Hazel. Ustlal mi na gauči, a nechal mě tam přespat. Taky mi řekl, ať se koukáme usmířit, že nechce mít nějaké rodinné konflikty před Barryho prvními narozeninami.

   Dalšího dne jsem šel za Daisy, jenže mi nedošlo, že se k ní Hazel přestěhovala, takže jsme narazili akorát na sebe. Poprvé za celou dobu jsme spolu byli sami. A trochu nuceně jsme se začali bavit. Hazel se mi omluvila, že jí to v ten moment nemyslelo, a že to říct nikdy nechtěla, a že je ráda, že Giana mám. Mluvili jsme spolu do rána, než se objevila Daisy a sprdla nás, že se už nemáme hádat.

You Look So Wonderful in Your Dress

Nastal velký den, Kath se vdávala. A my zaspali, jak jinak. S Gianem jsem lomcoval asi deset minut, pak mě s mručením odehnal, že už vstává. Běžel jsem tedy do koupelny, cestou jsem čapnul alespoň suchý toast. Stihnul jsem si ještě obléknout košili a kalhoty, když už bušila Daisy, se kterou jsme byli domluvení, že se budeme vypravovat společně. Otevřel jsem jí s kravatou kolem krku, místo pozdravu naklusala dovnitř, hodila dárek na gauč a běžela do šatny převléci se. Za chvíli jsem dorazil za ní, a dooblékli jsme se přibližně ve stejnou dobu. Když už jsme se chystali jít do koupelny na poslední úpravy, prosvištěl kolem nás Gian a koupelnu zabral. Takže jsme si aspoň dali čaj, mezitímco se Gian vypravoval.

Do Kotle jsme naštěstí dorazili včas, a ještě s Ginou jsme se přenesli na zahradu nevěstina domu. Byl tam postavený krásný oltář, na druhé straně byl kouzelnický stan. Sedli jsme si na lavičky a očekávali začátek obřadu…

Just Imagine How Much Cooler I'll Be in Summer

Věci jsem si balil až do noci. Sotva jsem vše poskládal do svých kufrů (a že jich nemám málo), a to jsem ještě spoustu věcí nechával mladším studentům. Knihy, co jsem měl víckrát, jsem dal do kolejních knihoven, a zbytek věcí dal na stůl se vzkazem, ať si každý vezme, co chce. Ale co se nestalo, Isabella ukradla rovnou celý pytel (měl jsem ji minulé prázdniny v té kůlně nechat, aspoň by byl klid), snad si alespoň něco stihla vzít Em, která byla na koleji do pozdních hodin.

Druhý den jsem pokoj naštěstí opouštěl vybílený, dokonce jsem se stihl i trochu prospat. Hazel už od brzkého rána byla pryč, nechala mi jen vzkaz, že letí s Royem do New Yorku.
   Cestu vlakem jsme všichni mlčeli. Já s Gianem jsme si uvědomovali, že vlakem jedeme naposled, Daisy a mladší si asi uvědomovali, že příště pojedou bez nás. Přesto cesta utekla jako voda, a než jsme se nadáli, byli jsme v Londýně.
   Vydali jsme se s Gianem hned do loftu, který jsme poprvé viděli dokončený, takže nám to trochu vyrazilo dech. Vypadal nádherně, přesně tak, jak jsem si ho představoval, a stavbyvedoucí vyhověl všem mým návrhům. Hned jsme ho celý zaplnili kufry, krabicemi a všemožnými věcmi a klecemi se zvířaty, a dali se do úmorného vybalování. Tedy spíš já, Gian je hrozný bordelář, ale říká tomu "umělcův chaos". Ještě že tenhle deník nečte. (Jestli jo, tak uvidíš!)

Po chvíli nás však vyrušily Daisy s Katie, které se rozhodly, že udělají přepadovku, a prošmejdí nám loft. Naštěstí jsem si toho rána v bradavické kuchyni nakradl něco málo jídla (ale pšššt), takže jsme si ohřáli masový koláč, nalili víno, a sedli si na balkon. Po chvíli se nehorázně rozpršelo a spustila se bouřka, takže jsme se zase přesunuli na gauče a zapálili si oheň v krbu. Když Daisy s Katie pozdě večer odešly, už jsme se nezmohli na nic jiného než vysvlíknutí se z oblečení a padnutí do naší nové útulné postele.
   O pár dní později se z loftu stal hotel, pracovně jsem ho nazval U Dvou gaučíků. Pomalu každý den u nás spí Tyler a VV, často Dai (ta může se mnou v posteli, když je Gian na noc pryč), střídavě taky Hazel (o tom později), po svatbě Kath i Matty. Sotva jsme měli čas sami na sebe, a občas jsme se museli uchýlit i do parku (i když na romantický piknik si stěžovat nejde).

Na poslední chvíli jsme se rozhodli, že překvapíme Hazel, a navštívíme ji na americký Den nezávislosti. Chtěl jsem zkusit let letadlem, jenže proti tomu Gian tak hlasitě protestoval, že jsme museli použít rozkouskovanou trasu letaxovými krby a přenášedly. Pluli bychom parníkem, kdybychom si to rozmysleli o pár dní dříve.
   Trochu nešikovně jsme se objevili u Roye v obýváku, sice jsme trochu naprášili, ale má to tam hezké, a výhled jak z Wicked Architecture (to je americký magazín s kouzelnickou architekturou). Šli jsme se projít do Brooklynu, kde jsou ulice plné řadových bytových domů, a následně zpět na Manhattan do Central Parku. Udělali jsme si piknik s Royovými přáteli, a když se setmělo, přidali jsme se k oslavám Dne nezávislosti.
   Druhý den ráno (pro Hazel moc brzo) jsem Hazel vytáhl z postele, a šli jsme se podívat na bleší trhy, po suvenýrech, a následně do Metropolitního muzea. Zbytek dne jsme se procházeli, já si fotil mrakodrapy fotoaparátem, který jsem Gianovi tajně ukradl. Dali jsme si výbornou zmrzlinu, a já poslal pohled Daisy.
   Poslední den výletu jsme se rozloučili, a vydali se do přístavu, kde na nás čekal ohromný luxusní parník. Cestu zpět jsme trávili na barech, u bazénu, chodili jsme na několikachodové večeře a následně na večerní představení.

Long Live All the Magic We Made

Během zimy jsem trávil většinu večerů ve společenské místnosti, protože tam byl krb, a na pokoji pomalu mrzlo. S Gianem jsme se kvůli učení na zkoušky skoro nevídali, a byli jsme omezeni na dopisy, a občasné schůzky v klubu módy. Ten Gian předal VV, jsem zvědav, jak to s ním dopadne, a jestli někdy začne fungovat.

   Jednoho takového večera jsem seděl ve společenské místnosti u velkého stolu, a něco si kreslil do skicáku. U krbu seděli Matty s Daisy (kteří se mimochodem během Silvestra dali dohromady), jinak byla místnost liduprázdná, a kromě mého škrábání a jejich občasného rozhovoru bylo ticho. Najednou se jako tornádo přiřítila Hazel, nejdřív se začala hlasitě bavit se dvojicí u krbu, pak jí asi došlo, že chtějí být sami, tak šla za mnou.

   Po pár minutách rozhovoru se někam ztratila a s ní i Matty, snad se na mě spikli, protože jsem zůstal sám s Daisy. Začal jsem trochu panikařit, ale snažil jsem se to nedat najevo. Cítil jsem, jak se Daisy zvedla a přiblížila se, pár stop ode mě se zastavila, asi váhala. Pípla, jestli si může sednout, já pípnul zpět, že jo. Zajímala se o mé kresby, ukázal jsem jí skicák…

   A vše bylo jako dřív! Omluvila se mi, já se omluvil jí. Bavili jsme se o všem, co jsme prošvihli v životech toho druhého, o Mattym a o Gianovi, našich zvířatech… Trvalo to možná tři hodiny, možná pět minut. Zase z nás byli nerozluční kamarádi, kteří si říkají absolutně vše, a naprosto tomu druhému věří.

   Do reality nás vrátila až Hazel, která se přiřítila se řevem a smíchem, hromadu prádla v náručí. Z vlasů jí kapala voda a střelila po nás samolibý vítězoslavný pohled, asi abychom viděli, kdo nás zase dal dohromady. Za ní se řítil Matty, jen ve spodkách a celý mokrý. My s Daisy jen nechápavě zírali, Hazel akorát mávla rukou, a oba se běželi převléct do suchého.

   Přišli s huňatou dekou, kterou jsme si všichni přehodili přes nohy, a bavili se do noci. Když Matty s Hazel odpadli, já pozval Dai do svého pokoje, ukázal jí Alasku, a celou noc jsme strávili sezením na posteli a doháněním všeho, co jsme v životě toho druhého propásli.

   A tak začal můj poslední půlrok v Bradavicích. Všechny staré rány byly zahojeny, už jen užít si s kamarády čas, co nám zbýval.

Ve zkouškovém období jsme uspořádali malou rozlučku. Nakonec jsme se na famfrpálovém hřišti sešli já, Gian, Hazel, Daisy, Em, Vin, Amai, Vinina sestra a určitě ještě někdo. Dotáhl jsem tam gril, grilovali jsme si klobásy a sýr, poslouchali rádio, tančili a vzpomínali. Ze spacáků, dek a různých polštářů jsme pak udělali ohromný brloh, ve kterém jsme spali. Bylo to skvělé, krásný závěr za sedmi lety studia plnými zážitků.

Zbytek měsíce utekl jako voda. Zkoušky, balení, loučení se s hradem… To vše bylo hned pryč, i když jsem si přál, aby to ještě chvíli trvalo. Ale ani jsem se nenadál, a už tu byl den slavnostní hostiny.

   A co se nestalo? Havraspár vyhrál pohár! Poprvé (a naposled) za dobu, co jsem studoval. A ještě pár let k tomu. Čekal jsem, kdo půjde pohár převzít, ale nikdo se nezvedal, všichni jen s očekáváním koukali na mě. Když do mě Hazel a Daisy začaly z obou stran strkat, a Matty mě pobízel slovně, zvedl jsem se, a cestou si začal připravovat děkovnou řeč. Tu mi však profesorka Senter zakázala, tak jsem aspoň s vítězoslavným úsměvem odnesl pohár k havraspárskému stolu. Mezitím se Velká síň zabarvila do modra a všude, kam oko dohlédlo, byly modré vlajky. Po hostině jsem pohár vystavil na koleji, kde jsme ještě chvíli v našem tradičním čtyřčlenném složení seděli.

Will you take a moment, promise me this
That you'll stand by me forever
But if God forbid fate should step in
And force us into a goodbye
If you have children some day
When they point to the pictures
Please tell them my name
Tell them how the crowds went wild
Tell them how I hope they shine

Long live the walls we crashed through
I had the time of my life, with you
Long, long live the walls we crashed through
How the kingdom lights shined just for me and you
And I was screaming long live all the magic we made
And bring on all the pretenders
I'm not afraid
Singing, long live all the mountains we moved
I had the time of my life fighting dragons with you
And long, long live the look on your face
And bring on all the pretenders
One day, we will be remembered

I Didn't Know I Was Broken 'Til I Wanted to Change

Sedíme s Gianem, Tylerem (alias Juniorem) a VV v kupé Bradavického expresu a já si konečně našel čas přečíst si dopis, který mi přišel včera večer. Je ze mě strejda! Hazel dopis přišel určitě taky, sdílel bych s ní radost, ale poslední dobou nějak nemůžeme najít společnou řeč a pořád se jen hádáme.

   Těsně před odjezdem se k nám připojuje Katie, že se projede s námi a z Prasinek se přemístí zpět do civilizace. Cestou odepisuji Olliemu, strašíme Tylera historkami o nebezpečí v Bradavicích, a užíváme si poslední cestu tam, tedy alespoň pro některé poslední.

   Na nádraží v Prasinkách nás opouští Katie a my vyrážíme ke kočárům, které nás odváží na pozemky hradu. Následuje hostina, kde při zařazování dostáváme docela dost prváků, kteří i ve většině případů vypadají nadějně. Z Alice je primus, Gian zůstává prefektem.

   Rozhoduji se, že si doženu látku a zkoušky ze Studia mudlů, a na konci roku z předmětu složím OVCE. Profesorka mi naštěstí vyšla vstříc, a středeční večery trávím s ní diskutováním o mudlech. Po pár týdnech také konečně skládám opožděně zkoušku NKÚ.

   Kromě toho se soustředím na skicování a těch pár předmětů, co jsem si nechal. Zároveň si dopisuji se stavbyvedoucím našeho loftu, a posílám mu návrhy nábytku a rozložení místností.

   Na Halloween kombinuji několik půjčených kostýmů a vlastní zásoby, a jdu za vznešeného krále. Gian ve svém stylu vletěl do Velké síně na koštěti, jen ve spodním prádle a kouzly kolem sebe rozhazoval třpytky. Byl to skvělý večer, než se Matty s Alice pohádali a rozešli. Chvíli jsme uklidňovali Mattyho, který se očividně nějak dostal k alkoholu, ale pak jsme se dozvěděli, že Alice někam utekla, což mohlo být na jediné místo, tedy do Zapovězeného lesa.

   Rychle jsme se ji vydali hledat. Uprostřed lesa jsme se jeden druhému ztratili a pak jsme spíše hledali sami sebe, nebo cestu ven z lesa. Nakonec jsem se dostal k Hagridovu slumu, přičemž Gian nikde. Zakouzlil jsem několik světelných kouzel, aby mě našel a sedl jsem si na pařez a čekal.

   Po chvíli se vážně ukázal, celý poškrábaný od větví. Instinktivně jsem se podíval na sebe, několik děr v kostýmu, nic, co by nešlo spravit jehlou, nití a pár kouzly. Gian se mi zděšeně podíval na čelo, že mi prý teče krev. Šli jsme tedy na ošetřovnu, doufajíc, že tam někdo bude.

   A taky byl, Alice. Prý se na ni vrhnul vlk, aby se ubránila, tak se zavřela do kouzelné zdi, jenže vlk na ni v tu chvíli skočil, a tak je tam zavřela oba. Měla ovázanou ruku, do které ji vlk kousnul. Vydezinfikovala nám rány, naštěstí to nebylo nic hlubokého, a o ráně na čele prý do tří dnů nebudu ani vědět.

O pár dní později skončila Alice s dalším zraněním, vyvrtnutým kotníkem. Na ošetřovně totiž praskly staré trubky (nedivil bych se, kdyby byly z doby, kdy ještě neexistovala kanalizace), a celou ošetřovnu vyplavila voda. Starší studenti běželi pomáhat, a Alice několikrát spadla pod náporem vody. Naštěstí zachránila Hazel, která tam zrovna ležela.

   Tím se dostávám k Hazel. Na začátku roku jsem si s ní nerozuměl. Po pár měsících jsem přestal rozumět všemu. Zhroutila se z vyčerpání. Měla deprese z toho, že není nejlepší. Jen kvůli tomu, že jí nešlo pár kouzel. Chtěl jsem jí pomoct, jenže to odmítla. Nedalo se s ní mluvit, aniž by na mě vyjela. Jednou mi dokonce omdlela v pokoji, když jsem ji tam na chvíli vzal, aby se uklidnila. Jednoho večera prý dokonce bez přemýšlení odešla a toulala se nočním hradem. Naštěstí na ni narazila Alice, a zavřela ji na ošetřovnu. Alespoň někdo jí pomůže, když už to já nedokážu.

   Aby toho nebylo málo, minulý rok se vrátila Daisy. Kdysi moje nejlepší kamarádka, než na několik let zmizela z hradu. Žádný dopis, žádné rozloučení… Bylo jednoduché na to nemyslet, když jsme se sotva potkávali a úspěšně se vyhýbali. Jenže teď tráví spoustu času s Hazel a Mattym, a mám jí pořád na očích, a nevím, co dělat. Na jednu stranu si s ní chci promluvit. Mít ztřeštěný rozhovor o ničem, jako dříve. Ukázat jí Alasku a podívat se, jak vyrostla Aranie. Na druhou stranu mi ublížila, a já se přes to jen tak nedokážu přenést…

Přišel prosinec a s ním i sníh a předvánoční trhy. Rozhodl jsem se posbírat všechny staré zbytečnosti a věci, co jsem měl vícekrát, a prodat je na trzích. Alice, létající po hradě na koštěti, protože měla stále vyvrtnutý kotník, měla ten stejný nápad, tak jsme si udělali společný stánek, dokonce jsme začali vybírat sbírku na invalidní primuse a bývalé prefekty, do které dokonce někdo přispěl, hlavně Kath. Prodal jsem spoustu věcí, snad z nich mladší generace budou mít radost. Ty galeony, které jsem vydělal, taky nejsou úplně k zahození.

   O pár stánků vedle prodávala Hazel s Vin. Nebavili jsme se, možná kvůli tomu, jak se ke mně chovala, možná kvůli tomu, že jsem při ní nestál, když prožívala to, co prožívala, nevím… Alespoň vypadala, že už jí je líp, a dokonce jsem ji po dlouhé době viděl usmívat se.

Na Vánoce nás s Gianem tradičně pozvala Gina k sobě domů. A tradičně se nedostavila Vally. Přesto jsme si Vánoce hezky užili, Gina uvařila skvělou večeři, a ráno jsme si rozdali dárky.

   S Gianem jsme si navzájem dali papuče (já dostal s hlavami maguárů, on s pantery), abychom měli něco teplého na nohy do loftu. On mi k tomu dal krásný skicák v kožené vazbě, já jemu pohyblivou fotografii z léta na ostrově jeho rodiny. Od Giny jsem dostal skvělý popcornovač, od Kath piknikovou sadu, poštáře a přehoz na postel, od Mattyho šampaňské i se skleničkami, od rodičů sadu na grilování, od Rosy výbavu na houbaření… Všechny dárky byly hezké, dokonce mě obdaroval i profesor Blame, asi si řekl, že se mu nakonec bude stýskat. Dostal jsem kreslířský stolek se spoustou geometrického náčiní, tužek a zásobou papírů. Oliver dostál svého slibu, a poslal mi malou fotečku Barryho, a zarámovanou pohyblivou fotku celé jejich rodinky.

Na Silvestra jsme se přemístili do Prasinek, kde byl připraven ohromný stan jak pro studenty Bradavic, tak kouzelnickou veřejnost. Gina se vydala za Rosou a dalšími svými přáteli, já se vydal k stolu, který zabírala Kath s kolejním, Hazel, Vin, Matty, Katie a nevím kdo ještě. Gian je někde v tahu, asi využívá vína dotovaného školou. Hazel odvádím stranou a usmiřujeme se. Snad nám to chvilku vydrží, přeci jen už mi zbývá poslední půlrok na hradě.
   Hazel s Vin vyhrávají taneční soutěž, já nedopatřením opíjím Kayleen a v průběhu večera i sám sebe, připíjím si se všemi, i s profesorem Blamem. Dokonce jsem nějaké cizí rodině ukazoval Barryho fotku, až mě Gian musel odvést pryč. 
   Jen tak tak stíháme odpočítávání a nádherný ohňostroj před vstupem do stanu. Poslední věc, co si z noci pamatuju, je novoroční polibek s Gianem. Bůh ví, jak to pokračovalo, a jak jsme se dostali ke Gině domů.

Loving Him Was Red (Giadam 2)

Přišel Gian, prý že udělá večeři, takže si na večer nemám nic plánovat. Hlasitě jsem polkl, snad to neslyšel. Místo nervózního pošlapování jsem se rozhodl přerovnat si své kufry, už asi potřetí za ten den. Sice jsem měl oblečení hezky poskládané a učebnice seřazené podle jména autora, ale to bylo stejně jedno, protože mi bylo jasné, že se to cestou vlakem pomuchlá a rozhází. Když se začalo stmívat, vzal jsem na sebe hezké oblečení a v tichosti čekal.

Po chvíli se objevil Gian s nezvykle širokým úsměvem na tváři s tím, že je večeře hotová. Následoval jsem ho z pokoje a hluboce se nadechl, abych trochu ztlumil tlukot svého srdce. Do toho se mi třásly ruce, tak jsem je sevřel v pěst, až se mi nehty zarývaly do kůže.

   Dole byla připravená krásná hostina s karafou vína a dvěma skleničkami. Jídlo bylo tradičně italské a chodů bylo několik, takže se divím, že jsme pak nepukli. Začínali jsme s antipasti – plátky prosciutto crudo. Následoval první chod, primo – rajčatová polévka s opečenou bagetou, a secondo – treska s grilovanou zeleninou.

Na dolce, tedy zákusek, jsme měli jít do altánku na zahradě. Zde na nás čekaly kvítky růže rozházené po podlaze, rádio s hudbou a nádobka s čokoládovým fondue. Po nacpání našich už tak plných žaludků se Gian zvedl, a vytáhl mě k pomalému tanci.

Když jsme přestali tancovat, bylo mi jasné, že nastal onen okamžik. Gian si klekl na jedno koleno a po minutě se ze mě stal ten nejšťastnější člověk na této planetě. Taky mám ohromný prsten, který mi to každý den připomíná.

His love was like driving a new Maserati down a dead-end street

I See Sparks Fly Whenever You Smile (Giadam 1)

31. srpen. Na den přesně tříleté výročí našeho vztahu. A já tušil, že to právě v tento den přijde. Díky Hazelině pubertě a velké puse jsem se to před více než měsícem dozvěděl. Celou dobu jsem musel mlčet a nadskakovat při každé chvíli, kdy jen sáhl do kapsy nebo brašny. O čem mluvím? O tom, že mě Gian měl požádat o ruku. Nejdříve bych ale nejspíše měl napsat vše, co k tomuto momentu vedlo.

Giana jsem poznal těsně před nástupem do druhého ročníku. Samozřejmě jsem ho znal od vidění, protože taková osoba je zkrátka nepřehlédnutelná. Gianbattiste Vittore Chiavaelli III., o tři roky a měsíc (přesně) starší čahoun ze Zmijozelu. S nepřehlédnutelným, vyzývavým stylem oblékání a vlasy, které každý týden měnily svou barvu a délku. Snobský aristokrat z Itálie, kterému je nejmilejší kus nějaké luxusní látky. Až na mě tedy, mě snad má radši!

   Jak jsme se vůbec seznámili? Rád bych vyprávěl romantickou love story o lásce na první pohled, jak jsme se potkali za ohromného lijáku a políbili se na chodníku. Jenže pravdou je, že jsme nejdřív byli přátelé. Seznámili jsme se na Příčné ulici, kde jsme se prostě začali bavit. Myslím, že dokonce pršelo, a my se schovali na lavičku pod výklenek, takže aspoň část příběhu je pravdivá. Gian se mě následně ujal a dal si za cíl udělat ze mě společenského člověka. Takže se zakřiknutý dvanáctiletý havraspářánek dostal na utajený večírek, který skončil mnohonásobným zvracením, dvěma lidmi na ošetřovně, mnoha školními tresty, vyhozenou studentkou a podmínečně vyloučeným Gianem. Hezká párty, že?

   Gian tedy musel opustit školu, přesto jsme si přes Vally pořád dopisovali, a já ho informoval o tom, co se děje ve škole. Navíc jsem ten rok měl spoustu dramat a problému s A, Jennou a Blair (pokud jsi mi ukradl deník, a nevíš, o kom mluvím, tak 1. jak se opovažuješ?!, a 2. přečti si zápisy z prvního ročníku). Na Vánoce jsme s Vally odcestovali do Londýna a svátky strávili s ním a Ginou.

   Když přeskočím třetí ročník, kterého jsem stejně většinu strávil na ošetřovně, tak se dostanu k 31. srpnu, poslednímu dni prázdnin. Počítáš správně, o tomto datu jsem mluvil už na začátku. Co se ten den tedy stalo? Začalo to v Kotli, kde jsme s Gianem, Carimelle a Simonem tajně (alespoň jsme si to mysleli) popíjeli ohnivou whisky. Byla s námi i Hazel, která si ale omylem lokla taky, a pak jsme ji někde ztratili. Následně jsme se přesunuli ke Cari domů, kde to začalo být divoké. Všichni čtyři jsme skončili v posteli, ze které pak zmizeli Cari se Simonem, když se začali nahánět po celém domě. Zůstali jsme tedy s Gianem sami, posilněni alkoholem, jedna věc vedla ke druhé…

Detaily asi vědět nepotřebujete, ale den poté jsme spolu začali chodit. Stal se z nás bradavický power couple, zatímco ostatní vztahy se rodily a umíraly, jako když někdo mění ponožky, my bez žádných velkých dramat přežívali. Nepřežívali, kvetli, trvalo nám dva roky plné tajných nočních schůzek, než jsme si jednoho krásného večera na bradavických hradbách řekli, že se milujeme.

   Než vaším očím způsobím zhoubnou cukrovku, raději to utnu. Tím se tedy dostávám k osudnému poslednímu srpnovému dni roku 2000, kdy jsem s rojem motýlů ve svém žaludku seděl v našem dočasném pokoji u Katie doma.

Let It Burn

Neočekávané se stalo skutečností, znovu píšu do svého deníku! Proč? Ani sám nevím. Při vybalování a uklízení jsem na něj narazil, a řekl si, že bych mohl po dlouhé době něco napsat. Navíc mám za sebou skvělý poslední rok v Bradavicích, tak jsem si říkal, že by byla škoda o něm něco nenapsat, abych na něj nezapomněl.

   Nejdřív bych měl však zmínit dřívější události. Můj poslední zápis skončil, když jsem byl na začátku pátého ročníku a prefekt. Během tohoto roku jsem si finálně vybral své budoucí povolání, dokonce jsem díky škole měl schůzku se zaměstnavatelem. Rozhodl jsem se pro profesi architekta, k čemuž jsem podle něj měl skvělé předpoklady. Ukázal jsem mu své skicáky a další kresby (sám byl překvapen, že něco takového s sebou mám), on mi na oplátku doporučil, co mám po dva zbývající roky studia dělat a v čem se zlepšit. Na konci roku jsem skládal zkoušky NKÚ. Naštěstí pro mou vybranou profesi žádné potřeba nejsou, takže jsem předměty zkrouhnul na minimum, abych měl více času na kreslení a návrhy.

   V šestém ročníku jsem měl pohodové studium: pokračoval jsem jen ve čtyřech předmětech, a většinu času trávil různě po hradě skicováním architektonických struktur a detailů. Gian od svého otce dostal bývalé skladiště v londýnské čtvrti Southwark, ve kterém jsme se rozhodli zřídit si loftový byt. To pro mě byla výborná příležitost přičichnout k řemeslu, takže jsem kompletně naplánoval rekonstrukci a po celý ročník stavbyvedoucího bombardoval dopisy s připomínkami.

   Dva měsíce jsem strávil na ošetřovně s tuberkulózou. Ptáte se, drazí imaginární čtenáři, co to je? Já to taky nevěděl. Údajně to do školy přitáhl nějaký student z Nebelvíru s blátoplazím mozkem, a díky špatné organizaci prohlídek na ošetřovně jsem se nemocí nakazil taky. (Aneb když se celé studentstvo nahrne do chodby k ošetřovně, tak se nemoc rozšíří rychle, i když má člověk všechny tělesné otvory obalené šálou; stejně by mi to nepomohlo, Gian se nakazil i přes roušku.) O nemocné se starala chudák Alice, která si i se mnou vytrpěla své, a stala se terčem všech mých frustrací z nemoci. Měsíc jsem na ošetřovně byl úplně sám (a zdravý), dokonce i bez Alice, která se samozřejmě musela věnovat škole, kterou měsíc zanedbávala. Ale že by přišel někdo jiný? Ne, vypadalo to, jako kdyby na mě zapomněli. Docházelo mi jídlo, pil jsem tu hnusnou olovnatou vodu z umyvadla... Ven jsem se nakonec dostal, nechci úplně rozebírat jak, ale řekněme, že jsem si zbytek školního roku užíval bez prefektských povinností.

O prázdninách jsme dva týdny strávili s Gianem na soukromém ostrově jeho rodiny. Když mi to řekl, ani mě nepřekvapilo, že celý ostrov vlastní… Každopádně to tam bylo fantastické. Dominantou je ohromná vila (jak jinak) plná starožitností, soch ze všech možných drahých kovů a obrazů z nichž nejstarší jsou snad z 15. století. Ale tohle soukromé muzeum, za jehož inventář by se nestydělo ani Muzeum kouzelnické historie v Londýně, nesahalo ani po kotníky zbytku ostrova. Prostorné písčité pláže s mořskou vodou čistší než vyčarovaná voda, husté pralesy s krásnými vodopády, jeskyně, ve kterých v minulosti piráti schovávali svůj lup, plantáže s mangem, papájou, kokosy nebo ananasy… Prostě to byl hotový ráj, přesně to, co jsem po stresujícím konci roku potřeboval. Staralo se o nás služebnictvo: kuchař vařící ty nejexotičtější jídla, hospodyně, která na zemi nenechala ani smítko prachu, nebo zahradník pečující o prostornou plantáž s exotickým ovocem.

Po návratu zpět nám Katie nabídla, že přes prázdniny můžeme bydlet u ní. Má nádhernou vilu v Irsku, ve které jsme dostali vlastní pokoj. Mezitím jsme pořád jezdili do Londýna, abychom dohlíželi na rekonstrukci loftu. Už to začalo vypadat jako něco, kde by se i dalo bydlet. Podlahy byly probourané a už se pokládaly parkety. Hodně jsem navštěvoval Ollieho s Theou, která nám řekla, že je těhotná a má termín někdy na přelomu srpna a září!

   S Hazel jsme si během prázdnin nějak přestali rozumět. Nevím, jestli to bylo tím, že na ni konečně dolehla puberta, ale neustále jsme se o něčem hádali a byli na sebe naštvaní. Nejhoršího bodu jsme dosáhli, když mi Hazel ve vzteku vyzradila, že se Gian chystá požádat mě o ruku. Co jsem s takovou informací měl asi dělat? Bylo to Gianovo tajemství. Nemohl jsem mu říct, že to vím, tak jsem jí naštvaně odsekl, ať se neopovažuje říct mu, že to vím, a naštvaně odešel. Měsíc jsme spolu nepromluvili.

Prohlídka a zrada

Druhý den v Bradavicích se nesl ve znamení prefektských povinností. Ani jsem si nestihl dojít za profesorkou Senter pro vysvědčení, protože přes den měli profesoři poradu a na večer jsem svolal prohlídku hradu pro havraspárské prváky. Prošli jsme spolu snad celý hrad a všechny důležité kabinety, přesto se mi nějak povedlo udržet jejich pozornost, snad se báli, že se beze mě ztratí.

   Hned po večerce jsem se vydal na obhlídku hradu. Ze začátku jsem potkal jen pár zatoulaných prváků, kteří se vymluvili na to, že hledali umývárny. Potom už se ale začali objevovat zakuklenci v černém. Několik jich uteklo, ale jednoho jsem pod zastíracím kouzlem sledoval až ke vchodu do Eamova bývalého klubu. Chvíli jsem čekal na další příchozí, než přišla Hazel. Zrušil jsem zastírací kouzlo a chtěl ji poslat na kolej, když jsem cítil, jak mě zasáhlo kouzlo, a kolem očí se mi omotala páska. Hazel se jen tiše omluvila a spolu se sesílajícím zmizela. Po chvíli se naštěstí objevil Gian, který mi pásku sundal, a společně jsme šli dolů do klubu. Tam byla Hazel, druhák z Nebelvíru a Vin Claire. Zatarasil jsem vchod, zatímco Gian šel dál. Jak se ukázalo, tak tu pásku zakouzlila ta pipka Vin. Nevím, co se tam dělo, než jsem přišel, ale vypadala celkem zuboženě. Gian na ni zakouzlil kletbu rosolovitých nohou, a snažil se jí strhnout kápi. Hazel mu v tom mezitím bránila. Když jsem Gianovi přišel na pomoc, dostal jsem od ní ještě ke všemu kopanec do nohy.

   Nechal jsem Vin být a odvedl Hazel stranou. Ta mi řekla spoustu nepěkných věcí, vše završila tím, že jsem se o ni měl takhle zajímat, když jí hrozilo nebezpečí od Eama. Následně se mi vytrhla, a nasupeně oddupala. Já za ní chvíli jen nevěřícně zíral, než jsem si vzpomněl, že jsem vevnitř nechal Giana s Vin. Vše už mi to bylo jedno, tak jsem je oba poslal na kolej, spolu s Amaiem, který se schovával pod stolem. Utíkal jsem pryč, ještě jsem slyšel, jak za mnou Gian volá. Doběhl mě až u vchodu do Havraspáru, kde jsem z rozrušení bojoval s hádankou. Následoval mě až na kolej, kde ignoroval sedícího Mattyho. Na schodech k pokojům mě zastavil, a snažil se ze mě vypáčit, co se stalo. Něco málo jsem mu řekl, abych ho uspokojil a šel spát. Chtěl jsem být sám.

   Jenže chvíli po něm přišla Hazel. Zrádkyně z vlastní krve, která podle všeho měla odlákat mou pozornost, aby mě Vin mohla zpacifikovat. Omluvila se mi za to, co řekla. I za tu zradu. Ukázalo se, že se pořád nevypořádala s Eamovou smrtí, stejně tak Vin. Nesly do klubu kytky na jeho památku. Chvíli jsme tam ještě seděli, než přes nás s očima v sloup prošel Matty.

Opomenutý deník, Eam a prefekt

Stalo se toho hodně, a já se na psaní deníku úplně vykašlal. Nebo se mi prostě psát nechtělo. Každopádně jsem včera zahájil svůj pátý ročník v Bradavicích. Poslední zápis tu mám ještě z druhého ročníku, kdy se odehrálo vše s A a Jennou. Jenže Jenna zmizela a s ní i A, a vše to teď už vypadá jako dávná historie.

   Minulý rok se z ničeho nic objevil Eam Vein, kluk, kterého jsem předtím znal jen jako arogantního blbečka, co občas neškodně šikanoval prváky. Jenže jak se ukázalo, tak si ve škole tajně budoval svůj klub přívrženců a hlídacích psů, kteří ho pronásledovali na každém kroku. Bohužel se do toho klubu zapletla i Hazel, která si umanula, že bude dvojitým agentem, a zničí ho zevnitř. Akorát tím ohrozila svůj život, nakonec i můj, Gianův, Lilith, Mattyho… Trochu nedobrovolně jsme totiž zformovali jakýsi provizorní protiboj, jehož jediná akce skončila naprostým fiaskem a Veinovým popřením všeho, co udělal. Kdyby na nás aspoň neposlal děti, které jsme museli odzbrojit a znehybnit... Vein se nakonec nechvalně proslavil po celé škole. Všichni byli buď s ním, nebo proti němu. Vše to skončilo jeho smrtí, o které se zprávy objevily na konci prázdnin a hned se rozšířily jako blesk po celé kouzelnické společnosti. Údajně uhořel v nějakém domě. Všichni, i Denní věštec, ho hned očernili a vybarvili jako toho nejhoršího člověka a šikanujícího tyrana, bez kterého je svět vlastně lepší. Jenže já dokážu přemýšlet jen o tom, že to byl šestnáctiletý kluk, kterému nebylo dopřáno milujících rodičů, a udělal kvůli tomu několik špatných rozhodnutí. Nevím, asi jen chci ctít mrtvé, každopádně jsem rád, že už se tolik nemusím bát o Hazel.

   Ale teď už bych se měl vrátit k současnosti. Pár dní před začátkem školního roku mi z Bradavic přišel dopis s prefektským odznakem. Je to něco, co jsem si celou dobu přál, ale zatím akorát zjišťuji, že to je mnohem náročnější, než jsem předpokládal. Dnes jsem už ve vlaku do Bradavic procházel kupé a hlídkoval, následně procházel vlak, jestli tam někdo nezůstal, odváděl opožděnce k molu (prváci opět po několika letech pluli do Bradavic na loďkách, a vyšší ročníky se dopravovaly v samojezdících kočárech), odváděl nové havraspárské studenty na kolej, tam jim obarvoval pláště… Naštěstí mi se vším pomohl Sam, který je teď primus, a od kterého jsem toho hodně odkoukal. Na závěr dne jsem využil prodloužené večerky a šel na chvíli hlídkovat po chodbách. Celý hrad vypadal liduprázdně, až u vstupu do Zmijozelu jsem narazil na zbloudilou prvačku, která ani nevěděla heslo od koleje, a druháka nebo třeťáka, který se vymluvil na to, že byl na záchodě.

   Zajímalo by mě, jak tento rok budu všechno stíhat. Nejen že mám teď hromadu povinností jako prefekt, ale nechali jsme si s Jamesem i funkci spolukapitánů famfrpálového týmu, a na závěru školního roku mě navíc čekají zkoušky NKÚ. Také mě děsí, že si v co nejkratší době budu muset vybrat povolání. Teď přemýšlím minimálně o třech profesích, a to jsem musel seznam hodně zredukovat.

Říjen – Jenna, štěně, odchod a Halloween

Začátek nového měsíce vypadal optimisticky: hlava už mě nebolela, Gian měl velkou šanci, že ho nevyhodí, už jsme se konečně něco učili, našel jsem si novou suprovou kamarádku a i počasí se rozhodlo, že si déšť a zimu nechá až na listopad. Jenže pak šlo vše do kopru.

   Ale začnu hezky od začátku. Bylinkářství nám odpadlo, ale měli jsme aspoň Kouzelné formule. Máme na ně takovou starou rachejtli, ten typ, kterému je přes 60, ale myslí si, že omládne díky sportovnímu účesu a černému oblečení. No, moc se jí to nepovedlo. A ani nás nic nenaučila, celou hodinu křičela na spolužáky, co neměli kompletní uniformu, a ve zbytku času odpovídala na někdy až stupidní dotazy.

   Druhý den už to bylo horší. Udělalo se mi špatně, asi nějaký dozvuk alkoholu, takže jsem nešel na Lektvary a Přeměňování. Ale co jsem slyšel, tak se jen opakovalo, takže jsem o tolik zase nepřišel. Středy máme volné, čehož jsem využil k trénování kouzel. To se mi vyplatilo další den, protože jsem při Obraně byl jediný schopný zakouzlit kouzlo dezorientace (dobře, kromě propadlíků, ale ti se nepočítají). Před Obranou proti černé magii jsme měli ještě Dějiny čar a kouzel, kde nám ukázal model nejstarší podoby Bradavic. Zajímavé bylo, že hrad vypadal skoro stejně, jen byl asi o 100 metrů vedle (nebo na tom modelu bylo špatně vytvarováno jezero).

   Jednou jsme s Gianem seděli ve Velké síni, když k nám přišel Colden (ten míň retardovaný) s tím, že s Gianem potřebuje mluvit. Když jsem Giana potkal asi o půl hodiny později, zatáhl mě do nějaké nepoužívané místnosti za závěsem (vypadalo to jako obchod, jen to oblečení bylo tak z padesátých let). Řekl mi, že na něj Bennettka se Styxem něco plánují, pravděpodobně jak se ho zbavit. Použili k tomu Jennu, prvačku z Havraspáru, která měla spadnout ze schodů tak, aby to vypadalo, že to udělal Gian. Navíc Colden ho měl zrovna odvést, aby na tu dobu neměl alibi. Vyrušil nás rozhlas, ve kterém ho volali na ošetřovnu. Rychle jsme se domluvili na scénáři, ve kterém byl se mnou. Já mezitím šel na kolej, kde jsem potkal Daisy.

   Jak jsem očekával, po chvíli mě na ošetřovnu volali taky. Daisy se rozhodla, že půjde se mnou, tak jsme vyrazili do temné noci. Nejdříve jsme narazili na Aquarina, který nám dával rady jak se nenechat chytit po večerce. Před ošetřovnou byla bohužel Kath Star, která nás sprdla a Daisy poslala zpět na kolej, takže jsem před dveřmi na ošetřovnu skončil sám. Otevřela mi nějaká babča, pravděpodobně madam Pomfreyová. Poslala mě do jídelny, kde už byl Gian, Jenna, Strawberry a kolejní ředitelka Zmijozelu. Ptaly se mě na to, jestli jsem byl dnes s Gianem, tak jsem jim řekl, že jsme spolu byli v tajné místnosti, přesně jak jsme se dohodli. Vypadalo to, že tomu ty dvě uvěřily, protože to dál odmítaly řešit, a poslaly nás s Gianem na koleje.

   Když už jsem nakousl Daisy – během měsíce jsme se hodně sblížili. Znali jsme se od vidění už od minulého roku, dokonce mi ostříhala vlasy po menší nehodě s herelexem, ale až po neslavném večírku jsme se pořádně začali bavit. Zavedla mě do své tajné místnosti, kterou ještě s jednou holkou vydávají za spisovatelský klub. Tam mi ukázala své štěňátko, malou Aranku. Ta si mě očividně oblíbila, protože na mě hned skočila a celého mě olízala.

   Když jsme se pak vrátili na kolej, začal nás otravovat Colden (opět). Pořád na nás kouzlil a nechtěl přestat, tak jsme mu týmově sebrali hůlku. Hned začal škemrat a brečet, tak jsme mu ji zase vrátili. Samozřejmě zase začal kouzlit. Najednou se objevil někdo v černém, kouzlem odhodil Coldena na knihovnu a zase zmizel. Koukali jsme chvíli jak péra z gauče, než nám došlo, co se vlastně stalo. Colden se očividně probral z šoku, protože začal naříkat, že nic nevidí, a že se nemůže hnout. Chvíli jsme na něj koukali a říkali si, jak si to zaslouží. Jenže pak se od něj sténání přestalo ozývat, což nás vyplašilo. Zavolali jsme na něj, a když se neozval ani tehdy, tak jsme přišli blíž, a dokonce jsem ho lehce kopl do ruky, ale na nic nereagoval. Radši jsme se vydali na ošetřovnu (ale zase jsme tolik nepospíchali). Probrali jsme chudáka Sayaku (která měla hroznou srandu z toho, že jí vykám) a dotáhli ji i s dvojčaty v břiše (nesnědla je, je těhotná) až nahoru do naší společenské místnosti. Jenže tam už byla Strawberry, takže jsme ji tahali zbytečně.

   A taky jsem poznal Daisinu kamarádku Beu, takovou Číňanku, která přišla do klubu zrovna ve chvíli, kdy jsme oba leželi na zemi s Aranie, což muselo vypadat zajímavě, ještě k tomu s sebou měla propadlici z mého ročníku.

   Zpět ke Gianovi. Naplnily se naše nejhorší obavy, a oproti očekávání ho nakonec na rok vyhodili ze školy. Večer potom, co se to dozvěděl, svolal mě, Vally a Berry do tajného módního klubu, kde s námi začal plánovat pomstu Bennettce, Styxovi a eventuálně i Blair. Pak přišlo na loučení, nakonec jsme tam zůstali jen já, Gian a láhev bílého vína, což není dobrá kombinace. Říkal jsem si, že bych mu měl něco dát na rozloučenou, tak jsem z brašny vyndal kresbu Bradavic, na které jsem pracoval od začátku školního roku a dokončil ji asi dva dny před loučením. Gian mi řekl, že to vůbec nevypadá špatně na to, že jsem nikdy nechodil na hodiny kreslení, a řekl mi, že mě v létě něco naučí. Pak už jsem radši šel na kolej. Ani nevím, proč mě to tak vzalo, přeci jen ho neznám ani čtyři měsíce.

Na konci měsíce se měl konat nábor do našeho famfrpálového týmu, ale ten byl přesunut kvůli slavnosti. Aspoň trochu mi náladu zlepšil klub lektvarů, který obnovil svou činnost. Schůzka byla jen informativní a volili se správci skladu. Naštěstí už to není Styx, takže se nemusím obávat chození pro přísady. Rovnou jsem si vzal přísady na Aztéc, který se vařil na prvních Lektvarech, na kterých jsem chyběl.

   S koncem října přišel také Předvečer všech svatých. Ráno jsem zahlédl Daisy na schodech, a hned, co jsme slyšeli v rozhlase, že se prodávají kostýmy, tak jsme tam běželi. Ve frontě jsme si vymysleli, že půjdeme za Sněhurku a prince. To nám bohužel překazil Drákula, tedy Thorinson, tedy prodavač, který neměl nic jako prince, tak jsem si vzal alespoň krále, a Dai smrtku. Na koleji jsme zjistili, že král vypadá fakt hrozně, i když jsme se to snažili různě kombinovat s  vlastním oblečením. Tak jsem si nakonec vzal smrtku, a Daisy si zašla pro kostým succuby.

   Před kolejí mě odchytila Jenna, a odvedla mě do soukromí na holčičí záchody (které jsou čistší než ty klučičí a míň smrdí!). Tam mi řekla, že už od začátku plánuje pomstu Bennettce a Dannymu, a žádala mě o pomoc s dalším krokem. Měl jsem odnést tři dýně a hrnky do tajné místnosti ve sklepení a rychle odtud zmizet. Před tím jsem měl hrnky něčím naplnit a počkat na znamení od Jenny, tedy shození vlastního hrnku.

   Vrátil jsem se zpět před kolej, kde už čekala Daisy, a společně jsme šli dolů na slavnost. Výzdoba byla oproti minulému roku nádherná. Elegantní, bez hnusných potvor a hlíny. Všichni byli v kostýmech, a někdy bylo obtížné poznat, kdo je kdo. Díky svému úkolu jsem měl ideální kostým, protože jsem přes obličej měl kapuci, takže mě nikdo nemohl poznat (možná mě trochu prozrazoval fakt, že jsem nejmenší z ročníku). Vevnitř jsem Daisy nechal ve společnosti Číňanek a vydal jsem se hledat občerstvení. Bohužel nám tam nic nepřipravili, takže jsem nemohl hrnky naplnit nějakým smíchaným blivajzem, a Jenna ani neměla hrnek na shození. Oba jsme si to uvědomili, a na klidném místě jsme se domluvili na novém signálu, zamávání mečem (Jenna měla kostým pirátky).

   Odděleně jsme se vrátili do Velké síně, kde po chvíli propuklo menší pozdvižení, kdy byl v rádiu puštěn výhružný vzkaz od A pro Styxe, Blair a Jennu. Podíval jsem se na Jennu, která právě sahala na rukojeť meče, a nenápadně ho vyndávala. Rychle jsem se prodral zmateným davem, ještě jsem viděl, jak Danny s Blair běží k Jenně. Proběhl jsem Vstupní síň, seběhl schody do sklepení a tryskem utíkal k tajné chodbě. Cestou jsem hrnky ještě naplnil zbytky lektvarů, co jsem našel v lektvarovém klubu. Dýně a hrnky jsem naaranžoval do hezké řady, a zmizel jsem, dokud jsem ještě mohl. Na kolej jsem se vracel oklikou a přes tajné chodby, aby nikdo nepoznal, odkud jdu.